„Vystrojíme jí pořádný pohřeb, však si to zaslouží. Je to skutečný unikát,“ říká Milan Brož, jeden z věrných hostů.
Zrod Koliby umožnila nehoda takzvané Žluté školy. Stavbařům se zřítila při opravě. Zbourali pak pro jistotu dva další domy v těsném sousedství. V samém centru města tak naráz vznikl neupravený a nevyužitý prostor.
To přivedlo v roce 1990 Evžena Hozáka a Zdeňka Materku, dva jablonecké hostinské, k tomu, aby tam postavili dočasný dřevěný objekt s rychlým občerstvením.
„Stavba sice nebyla nikdy povolena, ale v překotných revolučních dobách to zřejmě nikomu příliš nevadilo,“ vzpomíná znalec jablonecké historie Václav Vostřák.
Hned v roce 1990 občerstvení převzali Oldřich Musil a Jaroslav Skal. Skal se stal o rok později jejím jediným majitelem i stálým provozovatelem.
Koliba se proměnila v příjemnou hospůdku, před ní vznikla zahrádka, kterou jehličnaté a listnaté stromy s chmelem postupně oddělily od nejbližšího okolí.
„Bylo to v centru města, a přesto tu bylo naprosté soukromí,“ pochvaluje si Dáša Sedláková a doluje přitom rýčem ze země jeden ze smrčků. „Každý si odtud může odnést, co chce. Já si vezmu stromek, bude mi připomínat všechny ty pěkné chvíle, co jsme tu zažili,“ dodává.
I Sedláková patřila ke štamgastům. Kolibu milovali umělci, právníci, politici, básníci a pisálkové, zaměstnankyně banky a úředníci z radnice.
„Kdo jí nepoznal, ten nepochopí. Dokonalejší, přátelštější a zajímavější hospůdka než Koliba v Jablonci není,“ shodují se.
Posledních pět let života v ní prožila i Světlana Duštírová. Starala se o spokojenost svých hostů a nikdo z nich jí neřekl jinak než Světlanka.
Hostinská Světlana dovolenou neznala, nemocná nebyla
Otevřeno měla každý den od devíti hodin do noci, dokud neodešel poslední host. Dovolenou neznala, nemocná nebyla. Nevynechala ani jeden den. V hospůdce občas i nocovala, přitápěla si troubou.
„Zažili jsme tu legrace,“ potvrzuje Brož. „Vždycky se tu sešla zajímavá parta, diskutovalo se dohromady, v létě se hrálo na kytaru,“ dodává.
Po ránu se začali trousit dědečci na kávu a štamprličku, po nich dámy na kávičku, pak přišla odpolední a noční směna.
Debaty se vedly od stolu ke stolu, jak na vesnici. O vaření, sexu, dětech nebo politice. Dřív se v Kolibě hodně vyvářelo a pořádaly například zabíjačkové hody.
Kuchyň ale padla za oběť toaletám. Celá léta tam totiž fungoval jen žlábek „zvonokoského typu“, od kterého mohli pánové pozorovat ruch padesátitisícového města.
Koliba měla skončit už třikrát. Stavba nákupního centra se několikrát odkládala. Nejdřív chyběla elektřina, potom nájemci. Tentokrát je konec však definitivní, investor požádal o uvolnění staveniště.
