„Chtěl jsem dokázat, že žiju a že ta potvora mě jen tak nedostane,“ vysvětlil hned po návratu důvody své cesty.
Cesta k Baltu vedla téměř po rovině. „Jenom protivítr trochu otravoval. Jeli jsme po německé straně a v Polsku nakupovali. Cyklostezky doporučuji všem, jsou mimo silnice. Polští řidiči překvapili ohleduplností. Dokonce i v obcích a městech mají chodníky i barevně rozdělené pro chodce a cyklisty,“ popisuje cestu.
Fulín vyrazil s partou kamarádů 23. května, autem se vrátili sedm dní poté. Cestou navštívili klášter Marienthal, Štětín nebo muzeum v Peenemünde, kde se podívali do ponorky.
„Zastávky jsou potřeba. Některé byly plánované, jako například v německém Groß Jamno, kde je v kempu úžasná majitelka. Jiné jsou neplánované, vyšly náhodou - jako hornolužický park Kulturinsel Einsiedel. Po cestě bylo na co koukat, jeli jsme přes obce a města, kudy šla historie, a to nejen ta válečná,“ připomněl Fulín.
Cílem výpravy bylo polské Svinoústí a muzeum na německém ostrově Usedom v Peenemünde.
„Cestou jsme se koupali v Zinnowitz a voda v Baltském moři byla teplejší, než jsme původně čekali. Ač jsem neměl natrénováno, moje tělo všechno vydrželo a nezradilo mě,“ líčí Fulín.
Nebylo jisté, zda výpravu k Baltu zvládne
Že výpravu na kole k Baltu zvládne, přitom vůbec nebylo jisté. V roce 2013 se mu změnil svět, když mu lékař sdělil, že trpí rakovinou. Jako řidič autobusu a tramvaje musel skončit v zaměstnání, podstoupil náročnou léčbu.
„Nejdřív byla první histologická operace v Liberci. Potom operace v nemocnici Motole, protože nádor byl už velký a v liberecké nemocnici tento typ operace nadělají. Ozařování pak už byla celkem nuda,“ vzpomíná.
Tenkrát už za sebou jednu cestu k Baltu měl, ale nemoc mu překazila její opakování. Rok bojoval, než se od lékařů dozvěděl, že je vyléčen. Návrat do normálního života ale trval déle.
„Do práce jsem utekl hned, jak to šlo, ale protože jsem po operaci a hlavně po ozařování přišel o 32 kilogramů, moc jsem toho nevydržel. Vedení dopravního podniku mi však pomohlo a umožnilo mi pracovat na uvolněné pozici ve skladu, nyní si i sem tam zajezdím,“ vypráví Fulín.
Cesta k Baltu byla poslední věc, kterou ještě dlužil svému starému já. Věděl, že pokud ji zvládne, nad rakovinou zvítězil nejen fyzicky, ale i duševně.
„Na cestu jsem se připravoval celý svůj ´nový´ nastavený život a zařekl jsem se, že ji dokončím třeba po čtyřech,“ směje se Jiří Fulín.
