Malé jídelně, která leží zastrčená v rohu náměstí kousek od vyhlídkové věže, vládne pevnou rukou Jana Dozorcová z nedalekých Heřmanic.
"Jsem vyučená kadeřnice. Pak jsem dělala servírku, měla u nás v Heřmanicích krám. Když Jednotu zrušili, najednou jsem neměla práci. Udělala jsem si kurz a pracovala v sociálním ústavu v Mařenicích, kde jsem měla na starosti duševně postižené. Nakonec jsem šla do invalidního důchodu, ale nemohla jsem doma vydržet," začíná své vyprávění brzy šedesátiletá žena.
Jsou dvě hodiny po poledni. Bufet je skoro prázdný a paní Jana se právě vrátila z druhého okruhu rozvozu jídel. Říká mu levý. Zahrnuje Jablonné, Brniště, Grunov, Stráž pod Ralskem a další obce.
Pravý okruh, na který vyráží po šesté hodině ranní, jsou Rynoltice, Mařenice, Cvikov, Petrovice, Krompach. Každodenně takhle rozveze v ešusech až sto dvacet obědů.
Vsadili na českou klasiku
"Pak jsem si řekla, bylo to před osmi lety, že si otevřu v Jablonném jídelnu. Tu první jsem měla v druhém rohu náměstí, ale byl tam velký nájem, a proto jsem tam vydržela jen půl roku. Vsadili jsme na českou klasiku. Omáčky, pečené věci, řízky. Dělali jsme dvacet, třicet jídel denně, ale rychle se to zvedalo. Od začátku to pozoruhodně šlo. Dnes jich vaříme několikanásobně víc. Tolik, že se to hygieně moc nelíbí," směje se robustní majitelka bufetu.
Do malého prostoru jídelny, v němž se denně kolem poledne střídají v rychlém sledu jedlíci z blízka i daleka, občas teď někdo přijde na pozdní oběd.
Jiří Šťastný z Liberce u vedlejšího stolu chvíli poslouchá, o čem si povídáme, a pak majitelce složí nenadálou poklonu: "Víte kdy mám zkažený celý den? Když jedu kolem a máte zavřeno. To se mnou potom nic není."
V jídelně pracují čtyři ženy. Matka Jana, dcera stejného jména a dcera Laděna. Ta při loupání cibule a dělání chlebíčků vystudovala vysokou školu, obor sociální politika. Nádobí u nich myje a pomocné práce dělá v kuchyni Kristýna. "Je dobrá, vydržela našemu tempu zatím nejdýl. Už je tady půl roku," vtipkuje paní Dozorcová.
Vstávání v půl druhé ráno
Když je řeč o tempu, pak je třeba se u něj trochu zastavit. Všechny tři kuchařky vstávají denně, a teď pozor, v půl druhé ráno. Sednou do auta a společně jedou do práce.
"Jana peče a dělá denně čerstvý bramborový salát, já vařím omáčky a sestavuji každý den nový jídelníček s patnácti jídly. Laděna má na starosti chlebíčky, často jich udělá i dvě stě denně, vaří polévky, vydává jídlo a inkasuje. Všichni víme co máme dělat. Ani na minutu se nezastavíme, aby bylo v šest hodin ráno uvařeno," vysvětluje hlavní kuchařka.
Mimochodem, bufet Pod věží je otevřený od pondělí do pátku od tří hodin ráno. V tu dobu sice ještě není v nabídce celý "jídelák", ale když jdou chlapi z hospod, nebo z heren domů, často se zastaví na polívku nebo sekanou.
V šest hodin začnou společně plnit sto dvacet ešusů a matka s polovinou z nich vyráží na první rozvážkový okruh.
Práce jim skončí ve čtyři hodiny odpoledne. Na příští den mají připravenu jen cibuli a česnek, vše se zítra bude vařit čerstvé. Ptáčci, guláše, kuřata, rajská, plněné papriky a další tradiční jídla české kuchyně.
Máma je otrokář, říká dcera
Ptám se Laděny, která stojí za pultem, chystá věci na příští den a zdobí další várku chlebíčků, jaké to je pracovat v rodinném podniku. "Máma je otrokář, honí nás jako psy. Každou chvíli mám od ní padáka. Dneska už třetího," směje se, ale není těžké poznat, že to zas taková legrace není.
"Já jim vždycky říkám, když to vydržím já, tak ony musí také. Nic víc po nich nechci," vysvětluje matka. Její věk by jí vzhledem k energii, která z ní přímo tryská, nikdo nehádal. Ani to, že má celkem čtyři děti. Třetí dcera vaří na libereckém nádraží, syn pracuje v mladoboleslavské Škodovce.
Ani on však není práce v jídelně ušetřen. "Nestíháme, tak nám musí s manželkou denně naškrábat šest kbelíků brambor. Skoro nemá čas na svého koníčka. Vyrábí totiž repliky motorek," říká paní Jana a ukazuje na stěnu za sebou. Jsou na ní obrázky synových motorek, plakát s Route 66, diplomy a ceny z nejrůznějších motocyklových soutěží.
Sen o Route 66
"To je syn?" ukazuji na postavu jedoucí na silné motorce bez řízení a s roztaženýma rukama..
"To jsem já," říká hrdě majitelka bufetu. V tom okamžiku změníme téma. Pochlubí se první cenou z motoristické soutěže v Německu nebo tím, jak v Jablonném uspořádala dvakrát sraz motorkářů, kteří před čtyřmi lety zaplnili zdejší náměstí. Bylo jich jeden a půl tisíce.
"Mým snem je projet Route 66, ale musím pár kilo shodit, jsem trochu nad váhu nosnosti motorky, kterou si tam chci půjčit," směje se zapálená motorkářka.
Vracíme se k povídání o jídle. Zajímají nás hlavně zdejší řízky, které jsou často větší než talíř. Kdo nevěří, ať tam běží. Lidé se sem kvůli nim vracejí, vyprávějí se o nich po celé republice legendy a většina těch, kteří si je tady někdy dali, přijde do zdejší řízkárny znovu.
Jsou to fláky krkovičky, které se dají sníst jen s obtížemi. V Bufetu u tří Jan, kde ovšem pracují jen dvě toho jména, váží obalený a přesně na sto osmdesáti stupních usmažený řízek-obr kolem 400 gramů. "Neděláte ty porce zbytečně velké?" ptáme se.
"Děláme, ale když to lidi chtějí...," chechtá se Jana Dozorcová. Je jasné, že to, a neuvěřitelná píle a poctivost, budou pravé důvody, proč se tam lidé vracejí. A přežírají se.
