Rozhovor se uskutečnil v jedné mimoňské herně. Když spisovatelku fotograf posadil do jednoho červeného koženkového křesla, zavtipkovala: "Nebude to příliš tmavé? Zapomněla jsem si sebou vzít na zesvětlení Savo."
Promiňte mou neznalost, romština je oficiální jazyk?
Je, ale já píšu v nářečí, jak jsem se to naučila od mámy. Jinak ale mluví Romové z východu Čech, nebo z jihu. Je to pro mě velmi obtížné, protože jsem už hodně zapomněla. Musím psát se slovníkem spisovné romštiny v ruce.
Když používáte nářečí vaší osady, jak vám mohou ostatní Romové rozumět?
Na to jsou editoři, kteří to převádějí do spisovné romštiny.
To je hodně složité. Vraťme se do osady, kde jste se narodila. Kolik vás bylo dětí?
Devět. Tři jsou kluci, šest holek. Jedna sestra už bohužel není mezi námi. Já byla prostřední.
Kdy jste se dostala do Čech?
Rodiče a my s nimi, Romové drží při sobě, jezdili na sezonní zemědělské práce do státních statků na severu Čech. Hlavně do Chrastavy. Když mi bylo šestnáct, tak jsem se tam začala učit kovoobráběčkou, ale musela jsem toho nechat a jít do fabriky, abych pomáhala živit rodinu. Moc mě mrzí, že jsem se nevyučila, a že nemám žádné vzdělání.
Teď už jste v důchodu. Co jste celý život dělala?
Byla jsem dělnice. Nejčastěji šička, v poslední době jsem dělala manuálně v trojsměnném provozu v továrně na výrobu autosoučástek.
Po noční šichtě člověk asi nemá moc chuť a čas psát.
Když jsem dělala ve fabrice, tak jsem nepsala, ale začínala jsem s tím už na základní škole. Holkám jsem psala všelijaké básničky k narozeninám, někdy i zamilované dopisy. V patnácti letech jsem napsala divadelní hru Prstýnek, což byla taková zamilovaná pohádka se šťastným koncem. Holky z deváté třídy to nastudovaly. Mělo to docela úspěch. Když mi bylo sedmnáct, to byl rok 1970, tak mi v časopise Svět socialismu otiskli povídku Temno a básničku Domov můj. To bylo na dlouho všechno. V třiadvaceti jsem se vdala, odstěhovali jsme se do Liberce, narodily se nám tři děti. Psát jsem zas začala, až když byly velké. Konečně jsem měla čas.
Kdy to bylo?
V roce 2002 jsem napsala novelu Listopad, která ale vyšla až loni v e-nakladatelství Kher, což znamená romsky dům.
„Jedné paní jsem sepsala žádost o milost. Dostala ji“
O čem to je?
Nějaký čas jsem v Liberci prodávala v jednom stánku oblečení. V tu dobu za mnou chodila půlka Romů z Liberce, psala jsem za ně žádosti, jedné paní jsem dokonce sepsala žádost o milost a ona ji od prezidenta Havla dostala. Tam jsem se seznámila s jednou prostitutkou, která chtěla, abych její příběh napsala.
Byla Romka?
Ne, bílá. Psalo se mi to ale špatně, protože to byla samá erotická scéna.
Mělo to také šťastný konec, jako vaše pohádka Prstýnek?
Ani ne. Zamilovala se, nechala prostituce, ale umřela na AIDS.
Něco veselejšího by tam nebylo?
V roce 2008 mi vydala liberecká knihovna, zasloužila se o to Dagmar Helšusová, knihu Naše osada. Je to příběh naší rodiny nahlížený dětskýma očima. Ve stejný rok jsem se zúčastnila soutěže Obce spisovatelů na téma K. H. Mácha - Cikáni. Vznikl z toho sborník Devla, devla, což je přeloženo Bože, bože. Ocitla jsem se tam mezi slavnými jmény jako Antonín Bajaja, Jan Cimický, nebo Eva Kantůrková. Publikovala jsem také v časopisech Romano vodi (Romská duše), nebo Romano hangos (Romský hlas). Psala jsem také pohádku na pokračování Belko Nebojsa, která by měla vyjít na CD v romštině.
„Když budu psát romsky, budou z toho peníze“
Kdy jste začala psát po vašem?
Romologové mi jednou poradili, že když budu psát v romštině, tak z toho můžu mít nějaké peníze. První jsem napsala povídku Slunce zapadá ráno, která vyšla ve sborníku čtyř romských spisovatelek. Ale to bylo romsky i česky. Jen v romštině nyní píšu historický román Oheň přestal plápolat.
Je o Romech?
Je to sága jedné romské rodiny, která přišla z Maďarska na Slovensko v 18. století, v době, kdy Marie Terezie zakázala Romům kočovat. Nejen to, nesmělo se jim říkat Romové, ale třeba družstevníci. Byly jim odebírány děti a dávány na výchovu k bílým. Je to příběh tří generací jedné rodiny, který končí v devatenáctém století.
Kdy by to mělo být hotové?
Do konce roku.
Promiňte mi tu otázku, ale už na ni myslím nějakou dobu. Proč to děláte?
Nebudeme si nic nalhávat, myslím, že toho Romové moc nepřečtou. Vím, že většina z nich nejsou velcí čtenáři, ale najdou se mezi nimi. Za druhé to je určeno pro majoritu, aby poznala, že nejsme takoví blbci, jak se o nás říká a píše. A samozřejmě chci, aby po mně i po nás Romech něco trvalého zůstalo. Chci dokázat, že nejsme tak špatní, a že si zasloužíme respekt, protože jsme taky lidi.
