Spisovatelka Romka Irena Eliášová pochází z devíti dětí. Už v patnácti letech...

Spisovatelka Romka Irena Eliášová pochází z devíti dětí. Už v patnácti letech napsala divadelní hru Prstýnek, teď pracuje na sáze jedné romské rodiny. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Její vnučka chtěla slyšet pohádky. Tak je vymyslela a sepsala

  • 2
Když Irena Eliášová vodila svoji vnučku od 1. třídy do školy, vyprávěla jí příběhy. Každý den jeden. Pak přišla domů a začerstva povídání zapsala. A tak vznikla pohádková knížka, kterou v liberecké knihovně autorka spolu s kmotry vypustila do světa.

„Vlastně je to poprvé, co se pouštím do knihy pohádek,“ říká romská autorka, která žije v Mimoni. „Příběhy nejprve vycházely na pokračování v dětském časopise pro děti Kereka v češtině a v romštině. Jinak je to ale moje třetí samostatná kniha.“

K tomu, aby si vymýšlela příběhy, ji podle ní donutila vnučka. „Pokaždé chtěla vědět, co bude dál. Pak šla do školy a vyprávěla to spolužačkám a ty také chtěly znát pokračování. Dnes chodí do devítky a už se těší, že si knihu koupí. Pohádky už sice nečtou, ale byly u jejich zrodu,“ poznamenává.

Kniha Chci se vrátit do pohádky v sobě nese dva příběhy. V prvním se šestiletý odvážný chlapec Bélko Nadaral vypraví do podzemí za zlým čarodějem, který lidem ukradl noty a akordy, protože ho z hudby bolely uši.

V druhém je zase nespokojenému kuřeti Kolumbovi malý domácí dvorek, a tak se vypraví na cestu kolem světa. Doprovázejí ho přátelé želva, veverka, žabka a orel, který funguje jako letadlo. Dostanou se až na severní pól a zažijí příjemná a méně příjemná dobrodružství.

Kuře zjistí, že doma je nejlíp

„Nakonec všechno dobře skončí, jako ve všech správných pohádkách – Bélkovi pomůže hodná čarodějnice a on přinese lidem písničky zpět. A kuře se šťastně vrátí domů s poznáním, že doma je přece jen nejlíp,“ popisuje Eliášová.

Ta si sama zvolila ilustrátora Marka Štěpána. „Přizvala jsem ho ke spolupráci, protože kreslil obrázky už k seriálu v časopise. A moc pěkně. Je to jeho první kniha ilustrací.“

Na křest přizvala autorka i romistku Karolínu Ryvalovou, která právě překládá z romštiny její nejnovější román. Eliášová se v něm pustila do historie. „Píšu ságu jednoho rodu Romů od dob Marie Terezie až do 19. století. Zatím ale nevím, kdy kniha vyjde, protože překladatelka je teprve na začátku, a pak musíme najít někoho, kdo román vydá,“ míní.

Třiašedesátiletá spisovatelka původem z romské osady v obci Nová Dedina na jihozápadním Slovensku žije od svých deseti let v Česku a publikovat začala až ve svých čtyřiapadesáti letech. Nejprve v češtině a pak i v romštině.

„Vždycky jsem se věnovala psaní, vycházely mi povídky a básně v časopisech, ale na knihy nikdy nebyl čas. Dostala jsem se k tomu až když děti byly velké,“ líčí Eliášová.

První kniha se jmenovala Naše osada

Do literárního světa pronikla už s první knihou Naše osada v roce 2008 ze života Romů. Čtenáře nalákal už úryvek z chystané publikace, který se v roce 2007 dostal do knihy vítězných textů romských a neromských autorů Devla, devla!

V roce 2008 vyšla avizovaná kniha Naše osada s podtitulem Smutné, veselé i tajemné příběhy Romů. Spolupracuje s Kruhem libereckých autorů a přispívá do jím vydávaného Kalmanachu.

Její první díla vznikala v češtině, ale vloni poprvé vznikla novela Slunce zapadá už ráno v romském jazyce. „Nebylo to pro mě lehké, nikdy jsem nechodila do romské školy. Romsky sice mluvím, ale nepíšu, navíc i v romštině jsou rozdíly podle toho, ze které části Slovenska jste. Takže jsem si na pomoc vzala slovník. Hodně mi pomohli i romisté, kteří po mně opravovali chyby,“ přiznává autorka.

Pomohla jí i liberecká knihovna, která její pohádky vydala, a město Liberec a Liberecký kraj, které na ni přispěly.

„S Irenou Eliášovou spolupracujeme už řadu let. Vydali jsme i její první knihu Naše osada,“ říká ředitelka liberecké knihovny Blanka Kovalinková. „Knihu pohádek doporučuji. Jsou hezké, barvité a psané rázovitým stylem, který jsme nijak neměnili.“