„Když jsem přijela na místo činu, vycházeli z domu kriminalisté s bledými obličeji. Ani oni ve své praxi nic tak brutálního neviděli, šlo přeci jen o malé dítě,“ vzpomíná na případ Jana Blažková.
O případu se hodně mluvilo, matka nakonec ve vězení neskončila, protože podle znalců byla v době vraždy ve stavu psychózy způsobené užíváním drog. Jaká byla tehdy vaše role?
Kolegové přivezli otce k výslechu a já se k němu vlastně dostala asi hodinu poté, co doma našel svou zavražděnou dceru. Byl v psychickém šoku, ve stavu, kdy moc nevnímal, co se děje. Spolupracoval sice s kolegy, ale nebyl schopný tu realitu pobrat. Vysvětlovala jsem mu, proč policisté potřebují jeho oblečení, odběr krve, nechápal to, když on nic neudělal. Lidé v psychickém šoku vnímají asi jen devět procent toho, co jim říkáte. Pomohla jsem mu obvolat příbuzné a dala jsem mu vizitku, aby kdykoli zavolal. Chtěla jsem s ním zůstat v kontaktu, věděla jsem, že až psychický šok pomine, dojde k propojení rozumu a emocí, uvědomí si celou tíhu a bolest toho, co se stalo.
Ozval se vám?
Ano, v prvních dnech jsme si volali velmi často. Byl to hodně mediálně propíraný případ, chtěl vědět, jak se bránit netaktním novinářům, jak naplánovat pohřeb, jak žít dál s tím, co se stalo.
Viděla jste nějaké pokroky, anebo naopak propadal do beznaděje?
Zpočátku to bylo náročné, volal mi třeba i opilý v noci domů. Ale podařilo se nám domluvit nějaká pravidla spolupráce a on postupně začal fungovat, vracet se do reality, pak naše kontakty řídly, ozýval se čím dál méně. Většinou se potřeboval poradit o svých rozhodnutích, krocích, aktuálních potížích. Ale byl víc a víc samostatný. Rok od tragédie jsem se mu chtěla připomenout, ale ozval se sám a chtěl schůzku. Říkala jsem si, že trauma se mu oživuje, ale překvapil mě. Přijel do Liberce, aby mi řekl, že zjistil, že se to dá přežít, a že jsme to společně zvládli. Měl pocit obrovské podpory z mé strany a mě to moc potěšilo. To, že se vrátil zpátky do života, byla hlavně jeho práce. Popisuje to slovy, že když se na to nevys..... a necháte si pomoct, dá se zvládnout všechno. A víte co? Dnes je ten muž ženatý a jeho manželce se brzy narodí holčička. Tak snad bude mít v životě zase štěstí.
Jako policejní psycholožka pracujete pátým rokem. Jak jste se k této profesi dostala?
Po studiích psychologie v Brně jsem pracovala asi rok v manželské poradně. V té době jsem narazila na inzerát, že se hledá psycholog na tuto pozici. Forenzní a policejní psychologie mě zajímala už dlouho před tím. Zrovna vznikalo krajské policejní ředitelství, a tak jsem to zkusila. Původně jsme měli být dva psychologové, ale nakonec jsem tu zůstala sama. Až vloni, když jsem odcházela na mateřskou, se přibrala ještě jedna kolegyně. Teď už jsme tu dvě a je to lepší, na jednoho člověka už té práce bylo hodně.
Co vlastně práce psychologa obnáší?
Máme tři oblasti, na které se zaměřujeme. Tou první je psychodiagnostika, kdy provádíme psychologická vyšetření uchazečů, kteří chtějí na místa policistů, nebo přezkoumáváme osobnostní způsobilosti již sloužících policistů, zjišťujeme atmosféru na pracovišti, apod. Druhou oblastí je péče o policisty, jsme servisní složkou pro kolegy, poskytujeme poradenství nebo krátkou terapii jim i jejich rodinným příslušníkům. Ale musíme se neustále připomínat, aby si i ti drsní policisté nebáli říci o pomoc. Řešíme hlavně rodinné problémy, rozvody, nevěru, péči o děti. Anebo se na nás obracejí v otázkách vztahů na pracovišti, s podezřením na šikanu či bossing. A třetí oblastí, což je moje hlavní náplň, je podpora policejních činností, kam patří všechno, kde můžu z pozice psychologa pomoci svým kolegům policistům nebo vyšetřovatelům, a samozřejmě také obětem trestných činů.
Takže sedíte i u výslechů?
Ano, někdy je totiž pro policisty obtížné vyslechnout třeba dítě, které s nimi odmítá mluvit. Pak mě mohou přizvat na pomoc. Kolega například vyslýchal dvě holčičky, u nichž bylo podezření na pohlavní zneužití. A jelikož pachatelem byl muž a policista byl také muž, nechtěly s ním mluvit. V tu chvíli začala naše spolupráce. Po poradě s tím kolegou jsem se snažila s děvčátky navázat kontakt, ze začátku třeba i s pomocí plyšových hraček, což se v krátké době podařilo. Stejně tak můžu být a bývám přizvaná k výslechu žen po znásilnění, nebo obětí vážného domácího násilí k jejich podpoře, bezpečnějšímu navázání kontaktu a psychické nemoci.
Budí vás kvůli výslechu vaši kolegové i v noci?
Kvůli výslechu se to nestává, tam se dá má přítomnost většinou naplánovat. Ale pokud mě v noci probudí a vytáhnou z postele, tak proto, že potřebují, abych s nimi šla oznámit úmrtí při autonehodě nebo sebevraždě, případně vraždě.
To musí být hodně náročné. Můžete se vůbec na takové situace připravit?
Každá ta situace je jiná, každý člověk jej jiný. Nejhorší pro mě je oznamování jakéhokoli úmrtí a pokud jde o dítě, je to o to těžší. Říci rodičům, že už nikdy neuvidí své dítě je po psychické stránce hodně náročné. Naštěstí na to nejsem sama. Máme vytvořený tým krizových interventů, s nimiž se střídáme v pohotovosti na telefonu. Naše práce byla nastavená tak, že budeme pomáhat obětem, případně pozůstalým po závažných násilných trestných činech. Ale nakonec nám statistiky v celé republice ukazují, že nejčastěji vyjíždíme k pozůstalým po sebevraždách a obětí dopravních nehod. Teprve pak jsou oběti znásilnění a s těžkou újmou na zdraví. Policisté se naučili využívat naší služby, ne každý se cítí na oznámení tak vážné informace a záplavu negativních emocí. A ne vždy mají policisté čas věnovat se pozůstalým, musejí dělat řadu úkonů, zatímco my s nimi můžeme být tak dlouho, jak potřebují.
Zrovna nedávno jsem se zhrozila u jednoho českého seriálu, kde přišel policista domů k pozůstalé, oznámil jí, že jejího muže někdo zavraždil a šel pryč. Doufám, že takhle to v praxi nevypadá.
Takhle by to skutečně být nemělo a není. Nezbytné jsou v první chvíli informace a především empatie. Jsou situace, které zvládnou kolegové sami. Třeba pokud jde o přirozenou smrt, nebo v důsledku nemoci. A pak jsou případy, kdy zváží, že bude lepší přivolat psychologa. Pamatuji si na paní, která našla svého manžela oběšeného, zavolala záchranku, policii, a když kolegové dorazili, začala se hroutit. Tak zavolali mě, společně jsme řešili, co a proč se vlastně stalo, co bude dál, komu je potřeba zavolat, jak to oznámí dětem, koho chce mít u sebe. A pak jsou situace, kdy jedu oznámit tragickou zprávu rovnou s policisty. A tam jsou ty reakce různé. Vzpomínám na případ, který se stal na Silvestra. V autě se zabil mladý kluk a my to jeli oznámit jeho matce. Když otevřela a viděla tam policistu v uniformě a mě v civilu, vytušila, že se něco stalo. Zaujala okamžitě obranný postoj, museli jsme ji přesvědčit, aby nás alespoň pustila dovnitř a nemuseli jsme jí sdělovat tu zprávu na chodbě. Nechtěla se s námi vůbec bavit, nakonec se mi ji podařilo přesvědčit, že u ní počkáme, než přijde její kamarádka, aby nezůstala v bytě sama. V prvním nárazu tragické zprávy někteří pláčou, jiní nemluví, nebo naopak nadávají, v krajním případě mohou být i agresivní, kdo ví, jak bychom se chovali v jejich situaci my. Setkala jsem se i s paní, jejíž první reakcí, když se dozvěděla, že se jí zabil syn, bylo, jestli si dáme kafe. Až po několika minutách se rozbrečela, protože jí najednou došlo, že ztratila dítě.
Hlavně v amerických seriálech se kriminalisté často opírají o psychologický profil vraha. Zabýváte se tím také?
Profilování se většinou týká sériových vrahů, a ty u nás naštěstí nemáme, rozhodně ne v takovém množství jako za oceánem. U nás se běžně provádí analýza chování pachatelů, abychom je mohli vytipovat například podle způsobu provedení skutku. Můžeme najít souvislost s už dříve spáchaným činem. K odhadu možného pachatele nás přizvali třeba v případu libereckého žháře, který kriminalistům poměrně dlouho unikal a nebylo moc čeho se chytit. Ale pokud chtějí odborný posudek, tak se většinou obracejí na kolegy v Praze, kteří jsou v tomto směru zkušenější.
Zmínila jste, že provádíte i psychodiagnostiku uchazečů o práci u policie. Jaké jsou výsledky?
Právě teď jsme v době, kdy hledáme a nabíráme nové kolegy. Hlásí se různí lidé. Aby se stali policisty, musí splnit řadu podmínek, mezi které patří také zdravotní, fyzická a osobnostní způsobilost. Tu poslední zjišťujeme při psychologickém vyšetření, jehož úspěšnost je v našem kraji zhruba 45 procent. Pro zvládnutí nároků policejní práce je důležité dodržet nastavená kritéria. Uchazeč musí splnit osobnostní charakteristiky, prvním předpokladem je průměrný či vyšší intelekt, emoční vyzrálost, dobře situované volní procesy, motivace, dobré zvládaní vlastní agrese, nesmí projevovat žádnou psychopatologii.
Vaše práce je hodně psychicky vyčerpávající. Jak dobíjíte baterky, abyste se z ní laicky řečeno nezbláznila?
Velkým dobíječem baterek je rodina a dva psi. Nemáme sice supervizora, ale pokud potřebuji já nebo kdokoliv z krizových interventů radu či pomoc s nějakým případem, můžeme ho v rámci týmu s kolegy, kteří se stejně jako já setkávají s oběťmi trestných činů, probrat.
