Šedesát let je dlouhá doba, medicína mezitím pokročila dopředu. Jak moc je ten skok vidět právě v urologii?
Ještě před 20 lety, když jsme měli operovat sedmdesátiletého člověka, jsme říkali, že je starý a nemůže to přežít. Dnes máme na sále velké množství lidí nad sedmdesát, vítězíme i nad nádory prostaty, které patřily dříve mezi smrtelnou diagnózu, totéž se dá říci u nádorů ledvin a močového měchýře. Ohromně se zlepšila už samotná diagnostika. Dříve přišel pacient k lékaři, ten se na něj podíval, prohmatal ho, prohlédl moč proti oknu a k dispozici měl prostý rentgenový snímek. Z něho pak velmi pozdě diagnostikoval život ohrožující nemoci a ti lidé velmi trpěli. Měli bolesti od zánětů ledvin, kaménky v močovodech byly velké. My máme dnes k dispozici nejmodernější přístroje, techniku, diagnostiku uděláme okamžitě a ve velmi krátké době tak pomůžeme od bolesti.
A jiné byly určitě i operační metody.
Urologové vyšli z chirurgů, to byli dříve takoví ranhojiči, kteří uměli vyndávat šípy z těla a amputovat nohy. Byl to člověk, který s nožem v ruce způsoboval ohromný zásah do těla. Pak se medicína trochu zlepšila, pacienta uspali, ale pořád měl chirurg v ruce ten nůž, kterým nechával dlouhé jizvy. Dnes jsme do organismu schopni vstoupit buď přirozenou cestou, tedy močovou trubicí, kdy flexibilními, ohebnými nástroji projedeme až na konec močového traktu. Používá se laparoskopie. My si samozřejmě musíme udělat trochu větší řez, zhruba deseticentimetrový, abychom jím vyndali ledvinu s nádorem z těla. Ale stále je to pro ty pacienty příjemnější, nemají takovou pooperační bolest, jsou rychleji doma. Ovšem nesmíte zapomínat, že ta práce, která je udělaná vevnitř, je stále stejná. Varuji proto pacienty, že i když nic moc zvenčí nevidí, tak venvitř se ty tkáně musejí zahojit, ať jim chirurg udělá do těla 20 centimetrů dlouhý řez, nebo jen centimetrovou dírku.
Svou roli hraje určitě i prevence, změnilo se za ta léta myšlení lidí? Kladou na své zdraví větší důraz?
Jak kteří. Do těch preventivních programů patří v České republice screening – u žen prsou, vyšetření tlustého střeva a u mužů časný záchyt rakoviny prostaty. Ten ale neabsolvují všichni, pouze část lidí myslí na své zdraví. My doporučujeme všem mužům po padesátce, aby se nechali vyšetřit i urologem. Když tu nemoc zachytíme v počátečním stadiu, můžeme ji vyléčit, když na ni přijdeme pozdě, už ji lze jen tlumit.
Čím vším se urologie zabývá?
Nemocemi močové soustavy, ledvin, močovodů, nadledvin, močového měchýře a pohlavních orgánů u muže. Někteří urologové ještě navíc řeší nadstavbově sexuální poruchy u žen. Urologie je velmi široký obor, úplně samostatný, lékaři se v něm vzdělávají hned po škole.
A mají o něj medici zájem?
To je ohromný problém, s personálem je to špatné. Očekáváme, že v roce 2018 až 2020 se zdravotní systém dostane na hranici kolapsu, odejdou starší ročníky a my je nenahradíme dostatečným množstvím mladých lékařů. Ministerstva zdravotnictví i školství už přijala plán obnovy, který znamená, že se na lékařských fakultách navýší počet míst o 250 studentů ročně, ale než se dostanou do praxe, chvíli to potrvá. Dnes nám medicínu mladí lidé nechtějí studovat, jdou raději na počítače. I v Liberci máme úbytek, více lékařů jde do důchodu, než odchází studentů na medicínu.
Kolik momentálně potřebujete na vašem oddělení dalších lékařů?
Jednoho, dva, v České Lípě nemohou dlouhodobě nikoho najít, takže tam ještě suplujeme. Už jsme na hranici kapacity, potřebovali bychom všeho víc, doktorů, lůžek, sálů. Několik týdnů jsme v Liberci měli snížený počet lůžek, protože chyběly sestry, prodloužila se nám objednací doba. Pacienti s nezhoubnými nádory musejí čekat třeba půl roku, než na ně přijde řada. Akutní stavy samozřejmě uděláme co nejrychleji to jde, ale je to na úkor organizačních přesunů.
Co k vám nejčastěji pacienty přivádí?
U nás i ve světě je nejčastějším urologickým zákrokem odstranění kamene z močovodu. Má to zřejmě souvislost s moderním životem, stravovacími návyky, pitným režimem. Už tři roky můžeme tyto pacienty léčit mimotělním drtičem. Jeho pořízení považuji za absolutní vítězství, už dvacet let jsme ho tu potřebovali, a protože je velmi drahý, nebyly na něj peníze. Když už nic, tak jsem rád, že alespoň tohle po mně tady zůstane.
Mimotělní drtič, co si pod tím mám představit?
Je to přístroj, který drtí kamínky rázovou vlnou. Pacient má v ledvině močový kámen, my si na něj zasvítíme rentgenem, přijede k němu takový polštář, vygeneruje se vlna, která se soustředí do jednoho místa a my z dálky kamínek rozdrtíme na drť, kterou pak pacient vymočí. Někdy potřebujeme postup opakovat dvakrát, někdy je třeba jej dovyndat. Ale proti tomu, kdy jsme vzali dřív nůž, udělali deseticentimetrovou jizvu na těle, abychom vyndali čtyřmilimetrový kamínek, a toho člověka na dva měsíce vyřadili z běžného života, tak tohle je úplná špička.
Říkal jste, že kamínky jsou nejčastější diagnozou, co dalšího ještě pacienty trápí?
Nádory ledvin, nikdo nechápe proč, ale Česká republika je s jejich výskytem první na světě. Každý týden operujeme minimálně čtyři pacienty s touto diagnozou. Navíc není šance to poznat, pacienty třeba bolí břicho, myslí si, že mají plynatost, tak jdou k obvodnímu lékaři, který jim udělá ultrazvuk. Když je nádor malý, vyléčíme všechny. U mužů je pak nejčastějším nádor prostaty. Tam může hrát roli genetika, někdo tvrdí, že má souvislost s četností souloží, svůj vliv má rovněž obezita.
Jaký máte jako urolog názor na pitný režim, všude se mluví o tom, že je důležité vypít denně alespoň tři litry. Souhlasíte?
Já říkám, všeho v životě s mírou. Záleží na tom, jakou práci děláte, kolik vážíte, v jakých podmínkách pracujete. Ale jednoduchá věta zní, že mokré buňce se žije lépe, než suché. Měli jsme tu pacientku, která slyšela, že se musí hodně pít, a protože se stále nemohla vyléčit ze zánětu, tak vypila deset litrů za den. S otokem mozku pak skončila těsně před smrtí v nemocnici. Prostě se otrávila vodou.
