Jan Sedlák spravoval Grabštejn od roku 1991.

Jan Sedlák spravoval Grabštejn od roku 1991. | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Z ruiny vybudoval zase hrad. Po dvaceti letech kastelán Grabštejna končí

  • 5
Říká o sobě, že má dobrodružnou povahu a toulavé boty. Že dlouho nevydrží na jednom místě. Důkazy se dají najít v jeho životopise: narodil se v Lounech, žil v Táboře, Českých Budějovicích, Praze a často se stěhoval. Jenže výjimky potvrzují pravidlo.

 V roce 1991 zakotvil na severu Čech - na hradě Grabštejn. A zůstal mu dlouho věrný. Teď po 22 letech kastelán Jan Sedlák někdejší sídlo Clam-Gallasů opouští. "Abych tu zůstal tak dlouho, chtěl asi osud. Z Grabštejna bych jistě brzo utekl zase někam jinam, ale já si hned na začátku zlomil nohu, tak se mi špatně utíkalo," říká se smíchem Sedlák.

Začnu banální otázkou, která ovšem musí zaznít: proč jste se po tolika letech rozhodl Grabštejn opustit?
Je třeba říci, že jsem se nerozhodoval v posledních dnech, týdnech. Přemýšlel jsem o tom už delší čas. Když pominu nějaké osobní, rodinné důvody, odcházím také proto, že se snažím vyhnout určité stagnaci. Před pěti lety skončila velká rekonstrukce hradu, splnil jsem si věci i nad rámec toho, co jsem tady chtěl dokázat. Nemůžu něco dělat dlouhodobě, není dobré, když člověk jistou věc někam posune a pak zjistí, že dál už to nejde. Je dobré, když máte z práce nějakou radost, dostáváte se na nějakou úroveň. Tady jsem se už sám sebe ptal, co ještě dělat za rok a co za další rok. Každopádně to byly krásné roky, bylo hezké vidět, jak nám stavba roste pod rukama. Sešli se tu úžasní lidé a hodně jsem se toho na Grabštejně naučil.

Bydlení na hradě má punc jisté romantiky. Nebojíte se, že teď tu romantiku ztrácíte? Navíc odejít z obřího šlechtického sídla plného komnat někam do 3+1 je přeci jen poměrně velký skok.
Nebojím a navíc já nejsem vlastníkem hradu. No a teď máme 2+1 v Hrádku nad Nisou. Jinak tam, kde teď na hradě bydlím, to není vůbec velké. Je to taková mrňavá kuchyňka, pak je tam pokoj velikosti průměrného pokoje v paneláku. Jsou tu ale velké dveře a kamna v koutě, takže se tam toho moc nevejde. No a pak ještě jeden pokoj a velká chodba, kde jsou skříně, to je všechno. Navíc na hradě jsem nebydlel pořád. Nějaký čas jsem žil v nedalekých Václavicích. Stěhovali jsme se několikrát i v rámci hradu podle toho, jak postupovala rekonstrukce.

Pojďme se vrátit do historie. Když jste před 22 lety přijel z Prahy do pohraničí a usídlil se na Grabštejně, rozhodně to tu tehdy nevypadalo jako teď. Jak to tedy vypadalo?
Celkem divoce. Nastěhoval jsem se do takových dvou místností bez oken a podlah. Netekla tu voda, nefungovala elektřina. Ale nějak jsem to přežil a začali jsme vše postupně dávat do kupy.

Vám a samozřejmě lidem kolem vás se podařil takřka husarský kousek - dostali jste Grabštejn postupně mezi nejvyhledávanější památky v kraji. Navíc akce jako Worldfest nebo benefiční koncerty Luďka Veleho jsou dnes pojmy, které hranice regionu daleko přesahují. Jak se vám v divokých devadesátých letech, kdy ještě nebyla možnost čerpat zdroje třeba z evropských fondů, dařilo na rekonstrukci shánět peníze?
To jednou jela jistá paní poslankyně po Čechách vlakem a při pohledu do krajiny si uvědomila, jak jsou památky po komunismu ve zbídačeném stavu. Uvědomila si, že když peníze na ně dá úředníkům, tak si za to koupí počítače a do těch památek se finance nedostanou. No a tak ji napadlo, že aby se to nerozkutálelo, tak udělá takzvaný dveřní a střešní fond. Ten dveřní znamenal například, že když je něco opuštěné, tak se to zajistí a udělají se tam dveře, aby tam nikdo nelezl. A ze střešního fondu se samozřejmě opravovaly střechy. Byl ještě fond záchrany. To člověk přinesl přihlášku, kde měl napsaný rozpočet, vybranou firmu, která to udělá a za kolik to udělá a oni mu na to dali peníze. Dokonce se nám podařilo sehnat příspěvek z Deutsche Bundesstiftung Umwelt, což je jedna z největších světových nadací. Měl jsem tehdy takovou divokou přítelkyni, Němku, a ona ho z nich vymámila. No a v Praze si pak řekli, že když už přispěli Němci, musí také. Patřičnou váhu naším argumentům dodal také svým zvučným hlasem operního pěvce Luděk Vele.

I když jste na začátku říkal, že jste tak trochu dobrodruh, přeci jenom mě překvapuje, že jste z Prahy zamířil do bývalých Sudet a ještě k tomu na chátrající hrad?
Tak trochu jsem i musel, přišel jsem totiž v Praze o byt. Ale on je to celé delší příběh. Já vystudoval klasickou strojárnu, jsem původně mechanik CNC strojů s maturitou. Tenkrát to byl zajímavý obor, dostali jste se k počítačům. Pak jsem si dodělal průmyslovku, dělal jsem poté ve fabrice, učil děti. Odmalička mě ale lákala lidová architektura. Jezdil jsem po republice, vše si fotil, maloval, četl o tom. Doma jsem si lepil domečky. Byl to ale jen koníček, za bolševika jsem se vymlouval, že tenhle obor přeci nebudu studovat, že je to blbost, že se tím neuživím, že to bude nuda. Pak se ale otočil režim a já si řekl, že by bylo možná zajímavé to přeci jen vystudovat. Tak jsem se přihlásil na etnologii, myslel jsem si, že mě nevezmou, ale vzali.

Vzal jste to trochu zeširoka, pojďme k té cestě na Grabštejn.
Tenkrát se ta škola zmenšovala z osmi tříd na šest a někteří museli skončit. Přišel za mnou můj šéf a řekl, zda chci dál studovat a já mu řekl, že ano, ale že to asi v budoucnu nebudu dělat a ať nevyhazují kolegu, ale mě, že já si něco najdu. No a díky kamarádce jsem si našel Grabštejn. Byt v Praze jsem vyměnil za zříceninu a čas na studium. Tenkrát sháněli dokumentátora, který bude zároveň dohlížet na to, aby se tam nekradlo a mě to téma zaujalo, a tak jsem odjel. No a z dokumentátora jsem se stal kastelánem.

A jaké to je být tak dlouho kastelánem?
Já jsem takový školník a ředitel dohromady. To je asi nejpřesnější charakteristika mé práce. Hodně lítám mimo hrad, neustále se něco shání, zařizuje, domlouvá, vyřizuje. Rozhodně nesedím na pokladně a neříkám někomu ty půjdeš támhle a ty támhle.

Jan Sedlák

Padesátiletý kastelán pochází z Loun. Historii původně nestudoval, skončil na průmyslové škole, má maturitu z obrábění na CNC strojích. Později ale vystudoval etnologii. Už odmala ho jako koníček zajímala lidová architektura. Doma si lepil domečky, cestoval po republice a stavby si fotil, kreslil, četl o nich. Na Grabštejn přišel v roce 1991. Tehdy to byla ruina, ale za 22 let se mu ji společně s dalšími lidmi podařilo zrekonstruovat a zařadit mezi významné památky kraje. Je ženatý, má tři děti.

Snad každý zámek a hrad je opředen nějakou tajemnou pověstí, příběhem, má nějaké svoje dvorní strašidlo, přízrak. Jak je tomu na Grabštejně?
My jsme si na začátku dokonce nějaká strašidla vymysleli. Ale proč by nemohla být? Otisk minulosti se musí projevit a citlivější lidé ho mohou cítit. Někdo řekne, že viděl postavu, která prošla zdí. Historik pak zjistí, že v těch místech, kde se to mělo stát, byly dříve dveře. Je tam tedy nějaký reálný základ a reálný základ mají i ty pověsti, nejrůznější příběhy. Lidská mysl je tvořivá a má fantazii, a tak si pak k nim něco přidá. Kdysi jsem dělal filozofii a v jedné debatě s mým profesorem jsem říkal, že čas není, že pohled na naší podstatu je omezený. Když se z božího hlediska podíváme zeshora na celou tu časovou periodu, kde je minulost, přítomnost a budoucnost, uvědomíme si, že tu žijeme dohromady i s těmi, co tu byli před námi. Občas strašíme my je, když někde s něčím nahlas praštíme a nebo když si pouštíme hudbu silou 130 decibelů. A je to i naopak, cítíme nějaké emoční záchvěvy na místech, kde se třeba stal nějaký mord.

Od prvního ledna už nebudete správcem Grabštejna a můžete proto bilancovat. Je nějaký okamžik, který si odsud nesete s sebou?
Tak mimo té skvělé party, co se tu sešla, vzpomínám rád i na kulturní a hudební zážitky. Už jsem si několikrát říkal, že už to lépe nejde a třeba před třemi lety tu hrál Robert Křesťan. Neplánovaně přijela také Kateřina García. Její dvojhlas s Křesťanem byl naprosto úchvatný zážitek, moc tak pěkného jsem nikdy dříve neslyšel. Tehdy jsem si zase řekl, že lépe už to dělat nejde. Ihned sem se pak ptal manažera, zda to mají nahrané, že to chci. Oni to ale nenahrávali, byla to prý jen improvizace. To jsou zkrátka nezachytitelné okamžiky. Ale rád vzpomínám i na koncerty Jury Pavlici, Pepy Nose či Vladimíra Merty.

Blížíme se ke konci, ale ještě nepadla druhá banální, ale přesto stěžejní otázka: kam teď míří vaše další kroky?
Nevěřím, že to dopadne, tak nechci prozrazovat.

Tak jinak, kam byste si přál, aby vaše kroky mířily, kdyby se to podařilo?
Rád bych se podílel na rekonstrukci jednoho městského domu. Spolu s dalšími lidmi ho naplnit životem. Není tak daleko odsud. Je prý z roku 1756, ale to mi nepřijde. Kamarád mluví o roce 1706, ale já tam viděl takovou klenbu a říkám si, že to nebude barokní, ale starší. Už jen z tohodle badatelského hlediska mě to zajímá.