„Do řady mých obrazů vstupují zážitky, dojmy a podněty z řeckých ostrovů, ale poslední dobou rovněž motivy z procházek po polích kolem mého domu ve Skalici, kde vnímám detaily, celoroční proměny nebo sbírám kameny,“ říká Pokorný.
Mayen 2018.
„Abstraktně laděnými obrazy chci přinášet klid, mír, uvolněnost a harmonii. Chci uvolňovat od stresu, navozovat pohodu. Často beru do ruky modrou barvu. Podporuje vnímání, je barvou nostalgie a touhy i melancholie.“
Pokorného práce skončily u majitelů v Česku,
v Bavorsku a Švýcarsku. Za posledních 32 let měl samostatné výstavy v Praze a v severních Čechách. „V tomto neutěšeném světě a společnosti mě víc a víc těší, láká a zbavuje stresů hlavně práce, hra a potěšení s barvou,“ prozrazuje Pokorný. „Sám jsem zvědav, co se mi ještě podaří udělat.“ Před nedávnem si pořídil spreje a barvy na graffiti. „Hraji si s nimi ale jen na plátně a různých deskách.“
Inspirace u Komárka
Z českých malířů podněcoval Pokorného také Vladimír Komárek. „Jeho práce se mi vždy líbily, navíc moje obrázky osobně pochválil, když byl u nás v České Lípě na besedě,“ uvádí Pokorný. „Do paměti se mi vryla jeho slova – Každej by chtěl bejt van Gogh, ale ucho aby si za něj uříz někdo jinej.“
Pokorného zaujal také katalánský avantgardní malíř a sochař Antoni Tápies, který naznačoval pocit zániku jako procesu uplývajícího času, kdy se nádherné věci, i bytosti, mění v trosky a prach.
„Tak na mě zapůsobil i příběh zaoceánského parníku America. Nakonec uvázl u ostrova Tenerife,“ upozorňuje Pokorný. „Ještě než ho definitivně pohltil oceán, jel jsem se na tento symbol pomíjivosti podívat. Obraz na plakátku mé výstavy vznikl právě pod dojmem rozpadu ještě nedávno překrásné lodi.“
Když Pokorný sáhne pro štětec, myslí na vyjádření slovinského malíře Gabriela Stupici: „Můj život je nezajímavý. Neudálo se v něm nic zvláštního. Jenom to, že maluji.“
