Během dalších čtrnácti let se stal Drahonínský paralympijským vítězem v lukostřelbě, vystudoval Metropolitní univerzitu a našel si místo ve zdravotní pojišťovně.
V Liberci začal minulý týden svou tuzemskou jízdu po českých spinálních jednotkách a rehabilitačních ústavech, kde se po vážných úrazech léčí lidé s poškozenou míchou. Drahonínského tour se jmenuje "Když má člověk o čtyři kola víc" a jejím patronem je německý koncern B. Braun.
"Říkám lidem na vozíčku svůj příběh a snažím se je motivovat," upřesnil Drahonínský. Na vlastní kůži zná pocity, kdy kvůli poškozené míše člověk může pohybovat nejdříve jen očima. A brzy zná na stropě každou prasklinu.
Na spinální jednotce v liberecké krajské nemocnici stojí patnáct lůžek a ročně se na nich vystřídá kolem stovky pacientů. Mezi personálem jsou i dva vozíčkáři - instruktor soběstačnosti Jiří Suchánek a klinický psycholog Pavel Selinger.
Vozíčkáři si práce váží, většina z nich ji ale nemá
Suchánek je pro řadu vozíčkářů podobnou inspirací jako Drahonínský. Oba se sešli v české reprezentaci na loňské paralympiádě v Londýně. Suchánek bojoval v pingpongovém turnaji. Právě stolní tenisté a lukostřelci dokážou z vozíků často porážet "chodící" soupeře.
Sport se stává pro nejednoho paraplegika novým smyslem života. "Sport a další koníčky jsou dobrým způsobem, jak se vozíčkáři dostanou mezi lidi," podotkl primář z liberecké spinální jednotky Jaroslav Šrám.
Podle primáře je však hlavní, aby někde pracovali. "Z našich zkušeností však bohužel vyplývá, že zaměstnání sežene jen asi třicet až čtyřicet procent z nich. Práce si přitom velmi váží, a ke svým firmám jsou velmi loajální," tvrdí Šrám.
Primář: Podmínky pro vozíčkáře jsou v Česku ostudné
Mezi případy, kdy vozíčkáři získali dobré zaměstnání, uvádí Šrám muže, který se těžce zranil při automobilové rallye. Stal se odborníkem na evropské projekty.
Někdy se prosadí i handicapovaní lidé s dělnickými profesemi. Například jeden muž na vozíčku opravuje úspěšně auta a motocykly.
Šrám považuje za důležité, aby vozíčkáři měli co nejvyšší vzdělání a navzdory úrazům dokončili rozdělanou střední nebo vysokou školu. "Jen málo škol je však bezbariérových," poznamenal Šrám. "Podmínky pro pohyb vozíčkářů jsou v v naší republice stále ještě pro ostudu."
Psycholog Pavel Selinger se ocitl na vozíku před osmi roky, kdy havaroval s autem. "Stačí okamžik a život se vám úplně změní," upozornil. Dopravní nehody patří mezi nejčastější důvody, proč lidé leží na spinální jednotce.
Hodně pacientů tam přivedly rovněž úrazy při sjezdovém lyžování. "Na českých horách se jezdí hodně mezi lesy a k poškození míchy dochází po nárazech do stromů," upozornil primář Šrám.
Někteří lidé se s vozíkem nesmíří a věří stále v zázrak
Podle Selingera se někteří lidé smiřují s celoživotním upoutáním na vozík velmi dlouho. "Já jsem si přiznal, že to takhle už zůstane, asi po půl roce," poznamenal psycholog. "Někdo ale ještě po dvou nebo třech letech navštěvuje léčitele a věří, že ho uzdraví," doplnil.
Drahonínský se prý nikdy nevyrovná se skutečností, že už nikdy nebude chodit. "Ale na nohy jsem se postavil jinak," tvrdí. "Prací, sportem, díky rodině i přátelům."
Na spinální jednotce ukázal, co se dá naučit i s nehybnýma nohama. Před okno postavil terč a posílal do něj z druhého konce chodby jeden šíp za druhým. Nezapřel, že už před osudným pádem z balkonu hodně sportoval. Dělal taekwondo, fotbal a hokejbal.
"Kdo žil aktivně před úrazem, tak mu to většinou vydrží i po něm" shrnul Selinger. Na vozíku zůstal věrný turistice. Jezdí na Třeboňsku, ale i po Jizerských horách.
