Podnik byl tehdy jediným, který směl vyvážet šneky do zahraničí. Ovšem právě hlemýždi spolehlivě indikují radioaktivitu jako první. „Pro nás to znamenalo ztrátu asi 160 milionů korun, což byly tehdy závratné peníze,“ vzpomíná Brunclík, který se škodu rozhodl vymáhat na pojišťovně.
S výbuchem v Černobylu vás spojila profese právníka. To je trochu kuriozní, když vezmeme v úvahu, že jste byl od roku 1968 protistátní živel, za normalizace vyhozený z rozhlasu a s doživotním flastrem odpadlíka.
Když jsem právníka vůbec mohl z politických důvodů vykonávat, dovolili mi soudruzi působit v podnikové advokacii u podle nich nevýznamných organizací. Za takovou zřejmě považovali Drůbežářské závody v Příšovicích u Turnova. Zřejmě netušili, že v tomto socialistickém podniku se odehrává jeden z nejexkluzivnějších obchodů doby. Příšovický drůbežářský kombinát byl totiž ze zákona monopolním výkupcem hlemýžďů na celém území Československa. Desetitisíce občanů nasbíraly v přírodě každým rokem na přelomu dubna a května stovky tun hlemýžďů, které náš podnik za devizy v řádu desítek milionů korun vyvážel hlavně do Francie.
Jak ale přesně souvisí hlemýždi s Černobylem?
Sběr kulminoval v roce 1986 právě v době, kdy deště nesly radioaktivní mraky z Černobylu do Evropy. A hlemýždi byli a jsou jedním z nejpřesnějších indikátorů radioaktivity v přírodě díky tomu, že konzumují rosu z travin. Kvůli tomu bylo rozhodnuto, že desítky tun už nasbíraných šneků se z důvodů předběžné opatrnosti vypustí zpět do přírody. Pro nás to znamenalo ztrátu asi 160 milionů korun, což byly tehdy závratné peníze.
Jak jste na tu situaci reagovali? Škodu odepsali?
Náhoda mi přihrála šťastný fakt, že drůbežářský podnik byl kvalitně pojištěn na celý vějíř škod, mezi nimiž byla i emanace, neboli znehodnocení surovin škodlivým radioaktivním zářením. A tak jsem si profesně zchladil žáhu, pálící ohlupováním obyvatel komunistickými médii, že se v SSSR vůbec nic nestalo a paniku vyvolává jen Svobodná Evropa, uplatněním hodnoty jaderně ozářených hlemýžďů u Československé státní pojišťovny. A nakonec nám škodu také uhradili.
To musela být v té době docela velká drzost, s ohledem na váš tehdejší kádrový posudek.
Taky že byla. Estébáci mne sebrali u auta krátce po předání protokolu o škodě v pojišťovně a odvezli k výslechu, kde na mne řvali, zda si uvědomuji, jaký jsem nepřítel Sovětů a co jsem provedl, protože na emanaci jsou pojištěni další jezeďáci a až se dozví o mé drzosti, tak z toho bude protisovětská lavina. Ale najednou zazvonil telefon, estébák stál u sluchátka téměř v předklonu a po položení telefonu jsem už nebyl protistátní vyvrhel, nýbrž mne titulovali „soudruhu doktore“.
Kdo vás takhle za pět minut dvanáct zachránil?
Jak mi odpoledne vysvětlil ředitel Drůbežářských závodů Příšovice František Vyhnálek, mužem na druhém konci estébákova drátu byl sám místopředseda československé vlády Miloslav Toman, který převzal nad kauzou šneci a Černobyl osobní záštitu. Ta spočívala v tom, že ze všech sběren hlemýžďů v celém Československu odebírala vídeňská agentura Inspekta vzorky, jimiž se určovalo, v kterých územích naší vlasti jsou šneci nepoživatelní. Hlášení šla ke mně na stůl a můj ředitel je předával na ministerstvo.
Takže Milan Brunclík, antikomunista, se jako jeden z mála lidí v republice dostal k utajovaným materiálům, jimiž nedisponovali ani mnozí vysocí představitelé režimu. Dozvěděl jste se z těch hlášení, kde byla kontaminace Cesiem 137 nejvyšší?
Ano, z tohoto procesu mám velmi kompetentní přehled o kontaminaci území naší vlasti zhoubným jaderným odpadem. I když se v průběhu celé akce zjistilo, že jsem od svých gymnaziálních studií režimu nepřátelskou osobou a jen náhodami jsem se coby vyvrhel dostal k materiálům, které jsem musel hned po zpracování odevzdat. Ale pamatuji si to docela dobře. Takže šneci, potažmo lidé, byli v Československu významněji ohroženi v Jeseníkách, Orlických horách, kolem Králického sněžníku. Z Libereckého kraje se větší expozice týkala Frýdlantska a Hrádecka.
A jak vlastně dopadlo Turnovsko, kde jste doma? Někde jsem četl, že právě i tam je zvýšená hladina radioaktivity.
Tohle zjištění zveřejnily Lidové noviny. Otiskly mapu republiky, ve které byla zdůrazněna místa s vysokými pozůstatky černobylské jaderné havárie. Bylo mezi nimi i Turnovsko, dle mých „šnečích“ poznatků nedotčené. Já na tento skandální rozpor poukázal v turnovské regionální televizi. Dva roky jsem za to byl trestně stíhán. Takže tahle ozvěna Černobylu se mi bolestně vrátila v roce 2000.
Jak si ten rozpor vysvětlujete? Co mohlo způsobit tu turnovskou anomálii?
Zhoubné záření kolem Turnova může být následkem mohutného výbuchu ve zdejší sovětské raketové základně, k němuž došlo kolem dvacáté hodiny 5. května 1983. Estébáci sbírali po této tragédii v turnovských podnicích dozimetry. Nad městem létaly sovětské vrtulníky s násosnými trychtýři, navlas stejnými jako o tři roky později nad Černobylem. Turnovská radnice koupila sovětské posádce řadu rakví, v nichž měly být pohřbívány oběti ničivé exploze.
A vy jste měl být jako publicista trestán za to, že jste tuto myšlenku zveřejnil?
Ti samí estébáci z roku 1983, v letech 2000 – 2002 už jako ctihodní reprezentanti polistopadové policie a justice, mne po dva roky uráželi trestním stíháním údajně za to, že jsem rozšířil poplašnou zprávu, že v květnu 1983 došlo v Turnově k jadernému výbuchu. Já jsem ovšem tvrdil, že znepokojivá mapa Lidových novin může být výsledkem faktu, že když vybouchne vojenská raketa i bez jaderné hlavice, může se do ovzduší uvolnit nebezpečné množství radiace z raketového paliva a součástí rakety s jadernými prvky.
Dočkal jste se nějaké satisfakce?
Estébácká sebranka mne lynčovala tvrzeními, že v Turnově vůbec žádné jaderné rakety nebyly a že zde snad ani k žádnému výbuchu nedošlo. Soud mne rehabilitoval hned a vloni se mi dostalo rehabilitace morální od jednoho ze sovětských okupantů, který se při 25. výročí jejich odchodu z Turnova přišel na radnici omluvit za okupaci. A potvrdil, že právě Turnov byl klíčovou jadernou základnou Varšavské smlouvy, určenou k raketovému útoku na Západní Německo. Mám se tedy stále na pozoru. Před Černobylem, před šneky a hlavně před stále oživlejšími estébáky.
