Státní bezpečnost (StB) rozbila na padrť život libereckému chartistovi René Matouškovi. Osudově ovlivnila život celé jeho rodiny. Reného bratr Jiří Matoušek proto nemá pro estébáky dobré slovo ani třicet let po pádu totalitního režimu.
„Když Rendu zavřeli na dvacet dva měsíců, naše maminka se před lidmi strašně styděla, že má syna v base,“ vzpomíná Jiří Matoušek. „Říkal jsem jí, ať si z toho nic nedělá, že Rendu zavřeli přece komunisti kvůli politice, a není žádný lump. Maminka se stejně trápila. V době Rendova uvěznění jí praskly žaludeční vředy. Naštěstí přežila.“
Reného Matouška poslala do vězení v první polovině 80. let liberecká soudkyně Milada Rosenbergová. „Prokurátor Petr Rydvan ho obžaloval z trestných činů pobuřování a poškozování zájmů republiky v zahraničí,“ říká Jiří Matoušek.
Liberecký řidič tramvaje René Matoušek napsal a rozšiřoval letáky označené za protistátní. Také odeslal otevřený dopis Ústřední radě odborů o důvodech svého vystoupení z ROH. Poslal ho rovněž i do zahraničí.
Estébáci provokovali
Jiří Matoušek chodil s maminkou na soudní procesy s Reném. „Seděli za námi estébáci v kožených bundách a provokovali,“ upozorňuje Jiří Matoušek. „Říkali - Ta soudkyně je ale komunistická svině. Čekali, že jim budeme přizvukovat. Maminka si nejdřív myslela, že má Renda v soudní síni své příznivce. Musel jsem jí vysvětlit, že jde o estébáky a dělají si z nás jen cynickou legraci.“
René Matoušek jako mladý na fotografii v trestním spisu.
Paní Matoušková se snažila svého syna z vězení na Borech dostat a napsala prosebný dopis prezidentovi Gustávu Husákovi. „Říkal jsem jí, že to nemá cenu, že se dopis k prezidentovi ani nedostane. Že se nad ním budou estébáci chechtat a pít u toho vodku,“ podotýká Jiří Matoušek.
„Maminka si nedala poradit, dopis poslala, ale samozřejmě ničeho nedosáhla. Brzy ovšem udělala něco, zač jsem na ni dodnes pyšný. Napsala Husákovi znovu a vyčetla mu, že není možné, aby Renda byl v base jen kvůli svým názorům.“
Během žalářování Reného předal Jiří Matoušek jeho příběh mluvčí Charty 77 Daně Němcové. Zpráva o smutném osudu bojovníka proti totalitě se díky ní dostala do zahraničních rozhlasových stanic Hlas Ameriky a Svobodná Evropa, které šířily svobodné vysílání do totalitního Československa.
„Aspoň někdo nedrží hubu“
„Poslouchala je u nás spousta lidí. Maminka pracovala na dílně v podniku Nářadí Praha a právě tam poznala, že Renda nedělá v base rodině ostudu,“ tvrdí Jiří Matoušek. „Někteří kolegové za ní přišli a poděkovali jí za Rendu, protože je prý dobře, že aspoň někdo v komunistické zemi nedrží hubu. Dokonce mezi sebou vybrali peníze pro jeho rodinu a mamince je předali.“
Skoro dva roky za mřížemi však stály Reného Matouška manželství. „Jeho žena nevydržela psychický nátlak Státní bezpečnosti. Renda s ní měl dvě malé děti,“ konstatuje Jiří Matoušek. „Estébáci za ní chodili a přesvědčovali ji, že život s Rendou stejně nemá cenu, poněvadž se nezmění a bude tedy i v budoucnu pořád zavřený.“
StB chtěla Reného Matouška dostat do kolen právě přes jeho rodinu. Dělala všechno možné, aby si uvědomil, jak svým příbuzným odbojem proti totalitě škodí.
„Z vojny do civilu jsem se vrátil v době, kdy Rendu věznili. Ještě na vojně jsem rozeslal dopisy asi do čtyřiceti podniků, jestli by mě tam nevzali jako elektrikáře silnoproudaře,“ vrací se do první poloviny 80. let minulého století Jiří Matoušek. „Asi z patnácti mi odpověděli, že mě vezmou. Po vojně jsem je začal obcházet. Na kádrových odděleních se ale opakovala pořád stejná písnička. Najednou místo neměli nebo svůj původní souhlas s mým přijetím označili za omyl. Rychle jsem pochopil, že všechny obstrukce jsou kvůli Rendovi.“
Bratr Matouška nesehnal práci
Aby se Jiří Matoušek uživil, zametal ulice nebo uklízel v železničních vagónech. „Hrál jsem v Praze fotbal za ČAFC. Chytal jsem v bráně a náš kapitán Jirka Rendl si všiml, jak jsem nesoustředěný, pohublý a bez nálady. Pouštěl jsem blbé góly, tak se mě zeptal, co se děje,“ podotýká Jiří Matoušek. „Všechno jsem mu odvyprávěl. Řekl, že dělá vedoucího elektrikářů ve Sportovních stavbách, že potřebuje silnoproudaře, a určitě mě do práce vezme. Za týden přišel, že mu na kádrovém oddělení řekli -Víte, koho berete? A moje přijetí mu rozmlouvali. Nedal se a za týden jsem k němu do party přece jen nastoupil. Musel ale kádrovákovi podepsat, že za mě ručí a dohlédne na mě.“
René Matoušek se vrátil z věznice na Borech na Štědrý den 1984. StB na něj nicméně dotírala až do sametové revoluce. V roce 1989 mu hrozilo další vězení za rozšiřování prodemokratické petice Několik vět.
Soudce Stanislav Černý, komunista, avšak statečný a čestný člověk, však Reného Matouška osvobodil. „Tiskovina Několik vět nenarušuje zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku,“ odůvodnil Černý 17. listopadu 1989 rozsudek nad chartistou.
Hodně se změnilo
Požadavky uveřejněné v Několika větách obsahovala podle Černého jak československá ústava, tak i mezinárodní dokumenty jako například Všeobecná deklarace lidských práv. „Od prvního soudu s Rendou, tedy od začátku osmdesátých let, se hodně změnilo. Při procesu v roce 1989 tam bylo kolem patnácti lidí, kteří přijeli bráchu podpořit. V soudní budově měli na tehdejší dobu hodně odvážné a drzé poznámky,“ připomíná Jiří Matoušek. „Při procesu s Rendou o šest let dříve jsme byli u soudu jenom my s maminkou, pár mých statečných kamarádů a estébáci.“
Poté, co soudce Černý zprostil Reného Matouška 17. listopadu 1989 obžaloby, pozval Jiří Matoušek „fanoušky“ svého bratra do hospody a zaplatil jim panáka.
„Pak jsem odjel do Prahy a večer jsem tam zažil, jak policajti mlátili studenty na Národní třídě,“ poznamenává Jiří Matoušek.
Jeho bratr René zemřel v Liberci za nevyjasněných okolností v březnu 1992. Policie uzavřela chartistovu smrt jako sebevraždu, čemuž řada lidí nevěřila. René Matoušek věděl příliš mnoho věcí na lidi, kteří se bez jakýchkoli ohledů drali v novém demokratickém Československu ke korytům. Jiří Matoušek má třicet let po pádu totality a smrti svého bratra rozporuplné pocity. Více než 24 let po své tragické smrti obdržel René Matoušek in memoriam osvědčení, že „byl v době nesvobody účastníkem odboje a odporu proti komunismu“.
Nikdo se jim neomluvil
„Před listopadem 1989 u nás vládla KSČ s podporou desítek tisíc estébáků a jejich agentů. Teď se tady k moci dostal bývalý agent StB a u vlády ho drží komunisté, kteří se po roce 1989 skoro vůbec nezměnili,“ prohlašuje Jiří Matoušek.
„Nikdo z estébáků a jejich agentů, nikdo z komunistických prokurátorů a soudců se neomluvil ani nám ani jiným rodinám, kterým totalitní režim ničil životy. Chybí jim pokora i statečnost. Nebyl jsem u toho, když estébáci lámali budoucí agenty ke spolupráci, a tudíž je ani nesoudím. Ale neslyšel jsem nikoho z nich, že by řekl - Šlápl jsem do h.... a nosím ho na botě pořád. Pokud můžete, odpusťte mi. Někdo by třeba odpustil, jiný ne. Typickým příkladem je Jarek Nohavica. Kdyby se postavil ke spolupráci s StB čelem, měl bych pro něj pochopení. Jako muzikanta ho mám rád. Lidsky se ale ukázal jako zbabělec bez pokory. Když si vzpomenu, jak jsme za komunismu zbožně poslouchali jeho překlady Vysockého a Okudžavy, říkám si, že oba dva se teď musejí obracet v hrobě.“
Reného Matouška dnes připomíná tramvajová zastávka v Liberci.
