Prchající lidé před válkou v přístavu v belgických Antverpách.

Prchající lidé před válkou v přístavu v belgických Antverpách. | foto: AP

Před sto lety sužoval Liberecko hladomor. V tom přišla vlna uprchlíků

  • 4
Současný příval uprchlíků do Evropy není přímo v Libereckém kraji ničím novým. Masivní exodus sem zamířil už před sto lety. V roce 1915 prvním rokem zuřila první světová válka a kontinentem migrovaly desetitisíce utečenců.

Situace byla tak vážná, že například okresní hejtmanství v Jilemnici se dokonce zvláštním přípisem bránilo přídělu dalších válečných uprchlíků, protože obyvatelstvo města už živilo šest set Poláků.

„Lidé je přijali přátelsky,“ píše se v knize Stalo se na severu Čech. Hejtmanství svůj přípis odůvodnilo krom jiného tím, že rostla cena potravin, takže v některých vesnicích už týdny neměli chleba, přičemž armáda požadovala dodání devíti vagónů žita.

Do Turnova zase téhož roku přijel transport pěti set italských uprchlíků z vyklizeného pásma u Gardského jezera v Tyrolích. Zůstali v Turnově a okolí až do konce války a pracovali tu; jejich dílem je například cesta ke Třem svatým na Vrchhůře.

V Liberci se první uprchlíci objevili 9. listopadu 1914. Šlo o 359 Židů z východní Haliče, mezi nimiž bylo hodně starých lidí a dětí. Z nádraží byli odvedeni na ubytování do hostinců ve Františkově. 13. listopadu dorazilo dalších 1186 uprchlíků.

Do města směli vstoupit až po pětidenní karanténě. V novinách se objevily výzvy, aby lidé uprchlíkům darovali peníze, ošacení a hračky. Státní podpora totiž zpočátku obnášela pouze 70 haléřů na osobu a den a navzdory pozdějšímu zvýšení byla nedostačující. Po příchodu uprchlíků počáteční vlna sympatií obyvatelstva rychle opadla.

Strach z nakažlivých nemocí

Objevily se oprávněné obavy z předražení již tak nedostatkových potravin a z výskytu nakažlivých nemocí. Uprchlíci byli převážně nemajetní a žili v přidělených prostorách a pronajatých domech ve velmi ubohých hygienických podmínkách.

„V Růžodole bylo uprchlíkům pronajato několik domů, ale jejich majitelé to neviděli rádi, protože si uprchlíci nepotrpěli na čistotu. Nebyl to pěkný pohled na 10 a více špinavých lidí sedících v podřepu v prázdném a nezařízeném pokoji,“ psalo se v růžodolské kronice.

Uprchlíci byli z velké části ubytováni v okolních obcích a pouze zčásti ve městě samotném.

Po příchodu velkého množství dalších haličských uprchlíků na podzim 1916, kteří tentokrát dorazili i s vozy a dobytkem, se mezi lidmi objevilo pobouření. Haličští Židé byli totiž podnikavými obchodníky a rychle se v novém prostředí zabydleli. Díky svým obchodům brzy dosáhli lepší životní úrovně než většina původního obyvatelstva.

Mezi lidmi byli proslulí hlavně díky skupování drůbeže. Někteří z nich se pak v Liberci usadili natrvalo a provozovali svůj obchod i po válce. Haličské děti se z jazykových důvodu nemohly účastnit vyučování ve veřejných školách, a proto obstaralo obecní zastupitelstvo v lednu 1915 odpovídající učebnu.

S imigrací přišel i hlad

Na podzim 1915 do města dorazili tyrolští uprchlíci, z velké části Ladinové, kteří byli ubytováni v Dolním Hanychově v hostinci Zur Eiche, dnes U Dubu.
Jejich příchod vyvolal velkou solidaritu domácího obyvatelstva.

Ta byla zapříčiněna i tím, že uprchlíci ovládali z části němčinu. I pro děti tyrolských uprchlíků byla v listopadu 1915 otevřena při obecné škole v Janově Dole samostatná učebna. V srpnu 1916 se pak v Lidových sadech konala výstavka ručních prací uprchlíků.

Dnes se lidé zabývají pouze otázkou migrantů. Před sto lety však k tomu navíc měli ještě hlad. Od dubna 1915 se v Liberci chleba prodával jen na lístky a na vázaný prodej brzy přešla většina základních potravin.

Klasické druhy masa jako hovězí či vepřové se krátce po začátku války staly nedostatkovými. Lidé tak jedli cokoliv. Populárním se stalo koňské maso, ale v novinách se vyskytly i inzeráty hledající na odkup jateční psy a v nouzi se lidé uchylovali k pojídání kočičího masa.

Chronická podvýživa byla zřejmá hlavně u dětí školního věku. Mnohé z nich jedly pouze jednou denně. Jeden ze studentů si napsal do svého deníčku:

„Od 6. července 1918 jsme neměli dopoledne ani odpoledne co jíst. Šel jsem do zahrady a jedl nezralý rybíz a angrešt, od 20. července rovněž jablka. Z nezralých jablek dělala babička také marmeládu. Po jídle jsme všichni bývali hladovější než předtím. V červenci jsme mívali večer jen řídkou polévku a pár dekagramů chleba. Často jsme brečeli hlady. Od 28. července do 7. srpna bylo nejhůře. Nedalo se nic koupit ani vyměnit. 7. srpna koupil otec první novou kukuřici, kterou jsme si nechali umlít a bylo trochu lépe.“

Také padlých přibývalo. Aby se podařilo získat peníze pro vdovy a pro sirotky, objevila se na liberecké radnici dřevěná kopie postavy rytíře ze špice radniční věže. Obyvatelé do ní mohli zatloukat hřebíky – železný stál padesát haléřů, mosazný byl dražší. Do konce roku 1916 se vybralo 17 639 korun.