Získali jsme a udržujeme si pověst výzkumné univerzity, která je jasně spjatá s úspěchy právě v oblasti nanotechnologií a nanomateriálů,“ míní rektor Kůs.
Rektoři si zcela nerozuměli s prezidentem Zemanem. Mimo jiné kvůli tomu, že odmítl jmenovat profesory akademiky, které navrhly akademické obce univerzit. Vysoké školy se také postavily proti prezidentskému návrhu na změnu vysokoškolského zákona, aby už prezident nemusel profesory jmenovat. Jak teď zpětně jako končící rektor Miloše Zemana hodnotíte a co vám osobně na něm vadí?
Nechci to moc komentovat, univerzita je apolitická. Ale představitelem jakéhokoliv státu má být osoba, která je všeobecně vážená, kterou více nebo méně považují občané za svůj vzor. A s tím souvisí i způsob chování. Třeba v Británii vyjadřují úctu královně i ti, kteří nejsou příznivci monarchie. Přál bych si, abych mohl mít podobný přístup k hlavě státu i tady. Hlásíme se k masarykovské tradici, která byla spojená se značnou noblesou. Způsob mluvy a chování byly vzorem pro mnoho tehdejších lidí. Takový vzor tady dnes nevidím.
Je podle vás chybou, že prezident osobně nepředává jmenovací dekrety novým profesorům a předává je ministr školství?
Nebylo to stoprocentně zvykem ani v minulosti. Pan prezident Havel je také vždy osobně nepředával, stejně jako prezident Klaus. Nemyslím, že to je záležitost, která si nutně žádá osobní přítomnost prezidenta. Na druhou stranu je to tak významná událost konaná dvakrát za rok, že by si čas najít mohl.
Během vašeho funkčního období jste založil tradici koncertů k 17. listopadu. Proč je pořádáte? Myslíte, že by se mělo toto datum stále připomínat?
Všichni naši současní studenti se narodili po roce 89. Sedmnáctý listopad roku 1989 je pro ně něco velmi vzdáleného podobně jako první světová válka. 17. listopad by se měl proto připomínat. Je nutné, aby si hlavně mladí lidé, co se nechtějí zabývat složitými tématy, uvědomili, že svoboda není zadarmo. Že tady v uplynulých padesáti letech studenti dvakrát chtěli chránit demokracii a svobodu a pokaždé se střetli s násilím. Naštěstí díky roku 1989 jsme svobodu všichni získali. Naše koncerty byly zatím celkem čtyři, začali jsme v době, kdy si univerzita konečně po šedesáti letech postavila vlastní aulu. Snažíme se získávat ty hudebníky, kteří jsou určitým symbolem demokracie a vzdoru proti totalitě. Zpívali u nás Marta Kubišová, bratři Ebenové nebo Vladimír Mišík.
Nemáte pocit, že už lidem toto datum nic neříká a že se do společnosti plíživě vrací něco ze starých pořádků?
Bohužel mám. Lidé už považují za samozřejmost, že jsou obchody plné zboží, že mohou vycestovat kamkoliv chtějí, že nejsou na hranicích celníci, dráty a psi. Že mohou svobodně mluvit, psát, myslet. Dnes je to normální, dřív to normální nebylo. Může se snadno stát, že se brzy do nějaké podivné totality vrátíme. Jestliže národ ztratí svoji paměť, tak se mohou špatné časy vrátit.
Šli by dnešní studenti protestovat do ulic?
Věřím, že ano, pokud by byla demokracie ve vážném ohrožení. Zatím spíš vnímám, že se dnes řeší nepodstatné věci. Ve světě vidím, že se řeší unisex záchody, setkávám se s touto podivností na řadě míst. Není to nikomu příjemné ani ku prospěchu čehokoliv. V Americe vadí sochy Kryštofa Kolumba. Považuji to za hloupost zemí, které jsou natolik bohaté, že jejich obyvatelé nemají žádné existenční starosti, nemusejí přemýšlet, zda budou mít zítra co jíst.
Snížila se za tu dobu, co jste byl rektorem připravenost studentů vycházejících ze středních škol?
Významně, ale ten problém nastává už na základních školách. Přitom máme spoustu nadaných dětí, které se kvůli nekvalitní výuce neprosadí. Jsem od samého počátku u projektu České hlavičky. Je to oceňování středoškolských studentů za vynikající vědecké a technické výsledky. Jsem garantem jedné z pěti cen a je třeba říci, že jsou mezi nimi naprosto vynikající studenti středních škol. Poté, co získají Českou hlavičku, získají velmi brzy třeba ocenění ve Spojených státech. Ale bohužel představují výjimky. Za každým z nich je vždy kvalitní pedagog a rodina, která vzdělání podporuje.
Co by to pomohlo zlepšit?
Podle mého názoru je důležité, aby se výrazně zpřísnil a vyprofiloval systém kontroly toho, jak učí základní a střední školy. Doufám, že pomůže státní maturita. Jestliže někdo získá maturitu, má to být certifikát toho, že tyto znalosti skutečně nabyl.
Dělal jsem si menší soukromý průzkum a mnozí lidé nemají pocit, že by univerzita dostatečně žila s městem. Že je ve městě dostatek akcí, třeba koncerty, kde by byli studenti slyšet, studentské výstavy, kam by lidé chodili. Nemyslím jen akce na univerzitě. Šlo by školu ještě víc propojit s běžným životem?
Byl to jeden z mých cílů, aby město a kraj byly hrdé na to, že mají univerzitu. Stejně jako my jsme hrdí na to, že sem patříme. A myslím si, že se to do značné míry povedlo. Před tím byla komunikace dosti malá. To, že naši studenti ve chvílích volna zabydlí liberecká náměstí, to úplně nejde, jsme trošku bokem. Otvíráme se ale, jak je to jen trošku možné. Třeba náš pěvecký sbor pořádá koncerty na nejrůznějších místech Liberce a okolí, architekti zpracovávají pro město studie, děláme přednášky pro veřejnost. Zkulturnili jsme a veřejnosti zpřístupnili dvě zanedbané plochy, které patří univerzitě, takže tu vznikly dva lesoparky. Nabízíme dětem Dětskou univerzitu či sportovní kurzy, těmito aktivitami prošly desetitisíce dětí.
Možná to ani nevědí.
Situace se velmi zlepšila, ale v praxi narážíte na strašnou spoustu byrokratických překážek. Měl jsem svého času přání, aby na vjezdu do města byla velká cedule: Vítá vás Liberec, univerzitní město. Jenže se to nepodařilo uskutečnit – prý by to byla nekalá reklama. Přitom třeba na vjezdu do Hradce či jiných měst takové cedule jsou.
Na co jste za dobu svého působení na postu rektora pyšný?
Podařilo se dotáhnout dva největší stavební projekty v historii školy. Budovy G a L. Vznikl výzkumný nadstandardně vybavený Ústav pro nanomateriály, pokročilé technologie a inovace. Dělá se v něm špičkový výzkum a patří mezi nejúspěšnější výzkumná centra v rámci České republiky. Naše zásadní výhoda je ve spolupráci vědců více fakult, v synergickém efektu. Věřím, že tento trend zůstane zachován i v budoucnu. Založili jsme novou, velmi úspěšnou a žádanou, Fakultu zdravotnických studií. Opravili jsme téměř všechny budovy, všechny jsou bezbariérové. Od začátku jsem chtěl, aby u nás mohli studovat – a také studují – neslyšící, nevidomí nebo jinak hendikepovaní studenti. Vybudovali jsme a dotujeme univerzitní školku. Máme také velké rozvojové prostory ve Vesci a v Harcově, naopak jsme se zbavili nevyhovujících budov. Také jsme získali zpět svoji původní univerzitní kolej v Třebízského ulici, kde sídlila Policie České republiky. Budovu zrekonstruujeme na špičkové laboratoře, které potřebujeme.
Loni byla Technická univerzita v Liberci podruhé zařazena do prestižního žebříčku Times Higher Education (THE), který patří k nejsledovanějším měřítkům kvality světových univerzit. Zahrnuje okolo tisíce nejlepších vysokých škol na světě. Má to pro vás nějaký praktický dopad?
Pro nás je důležité, že se nám daří získávat pověst, která je jasně spjatá s vědeckými výsledky. Když kdekoliv v této zemi řeknete Technická univerzita Liberec, odpoví spousta lidí spontánně nanotechnologie. Což je velmi zjednodušující, protože se univerzita proslavila ve spoustě jiných oblastí, ale na druhou stranu je to velmi důležité. Jsou vysoké školy, u kterých když vyslovíte jejich jméno, tak to velký dojem neudělá. U nás řeknou nanotechnologie, a to je dobře a je to zásluha všech těch, co navázali na profesora Jirsáka. Světový žebříček THE je velmi prestižní a je velmi těžké býti do něj vůbec zařazen, je v něm jen asi 5 procent světových univerzit.
Co bude muset naopak dotáhnout nový rektor?
Byl bych rád, kdyby se uskutečnily dnes rozpracované projekty, například rekonstrukce starých továrních hal na novou knihovnu, velká zahrada pro naši školku, nebo síť koláren u našich budov. Bohužel se nepodařilo vyřešit bezpečný výjezd z našeho areálu. Hlavně za špatné viditelnosti hrozí nebezpečné kolize s auty, motorkami nebo cyklisty. Jedna havárie se zraněnými už tu byla. Pomohl by semafor, ale zatím nám úřady nevyšly vstříc.
Kam zamíříte?
Teď právě na vědeckou radu (smích). Jinak kromě práce na univerzitě mám i řadu dalších aktivit.
Dobře. Zůstanete na Textilní fakultě, kde jste působil?
Vracím se na svoji mateřskou fakultu. Na této škole už jsem třicátým druhým rokem. Vědecká práce a učení na Katedře oděvnictví mi zůstanou. Učil jsem i jako rektor, ostatně pořád vedu doktorandy. Už jich skončilo úspěšně sedm.
Budete mít víc času na své koníčky?
To doufám. Zatím jsem neměl skoro žádný. Baví mě manuální práce, během svého života jsem přestavěl několik domů a bytů. Určitě vylepším i zahradu. A poohlédnu se po nějakém tom sportu, který jsem občas dělal. Hrával jsem tenis, i když jen rekreačně, teď hraju golf.
Teď vás budou mít za nafoukaného milionáře.
Bohužel se v této zemi má zato, že je to sport nafoukaných milionářů. Nemyslím si to. A neplatí to ani ve světě. Navíc je to mnohem levnější sport než třeba sjezdové lyžování. Doporučil bych to každému. Dá se s ním relativně snadno začít. A hrát můžete do libovolného věku, dokud je člověk schopen chodit. A potom zas můžete jezdit v elektromobilu (smích).
