Sejde se Američan, Rus a Čech a chvástají se, kdo žije ve vyspělejší zemi. Američan říká: „My máme v Detroitu fabriku, která za jednu hodinu vyrobí tisíc letadel.“ Rus kontruje: „My máme ve stepi fabriku, která za jednu hodinu vyrobí tisíc tanků.“ Čech se jen hořce usměje: „My máme v Budějovicích fabričku Koh-i-noor, která za jednu hodinu vyrobí tisíc tužek. Jednu vezmete, podepíšete Dva tisíce slov a hned máte v Československu tisíc tanků a tisíc letadel.“
Pro později narozené čtenáře - Dva tisíce slov se jmenovalo prohlášení, jež vyzývalo k pokračování obnovy demokracie v Československu navzdory tlaku Sovětského svazu na zachování totality. Tanky a letadla k nám poslali sovětští diktátoři, když je v Československu vláda ani obrozená komunistická strana neposlouchaly.
Nedávno zesnulý Luboš Příhoda ve své knize zmínil rovněž Nové proroctví Libušino. Po srpnové okupaci se šířilo v písemném i v ústním podání: „Vidím zemi malou, rudou, dost vyžranou a dost chudou. Nad ní hvězda pěticípá, pod ní český národ chcípá. Kéž by noha Jana Husa do pr.... kopla Rusa, aby zas ta země malá mlékem, strdím oplývala!“
Kniha obsahuje také truchlivou veselohru, o niž se v postaral při demonstracích proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa zasloužilý člen KSČ, Josef Drázský.
V hlášení Veřejné bezpečnosti se objevila informace, jak skupina mladých lidí napadla v Pražské ulici občana, který četl Rudé právo, že ho uráželi a fyzicky napadli. Incident vylíčil Josef Drázský později v článku „Dělník studentům“ ve Vpředu z 16. září 1969.
Svědectví uvědomělého komunisty
„Blízko radnice stály hloučky mladých lidí. Poslouchal jsem chvilku jejich řeči a šlo o samé urážky komunistické strany, soudruha Husáka, Sovětského svazu a jeho armády,“ popsal tehdy čtyřiasedmdesátiletý Drázský.
„Viděl jsem, jak někteří mladíci brali lidem z rukou komunistické časopisy, trhali je a házeli na hromádku vedle hořících svíček a květin. Vzal jsem z hromádky několik potrhaných časopisů a šel jsem to oznámit na Okresní výbor KSČ.“
Drázský ve Vpředu vylíčil, jak ho pak u kina Lípa přepadlo asi deset mladíků a jak ho začali bít. V roce 1975 se k Drázského vystoupení proti demonstrantům vrátil komunistický Vpřed v článku Neohrožený agitátor.
„Soudruh Drázský se při demonstracích v srpnu 1969 neohroženě postavil proti hloučku zfanatizovaných výrostků s výtisky Rudého práva v náručí a na rány pěstmi, které na něho dopadaly, volal: ‚Tady si přečtěte pravdu o našich nejlepších spojencích.‘“
Období 1968 a 1969 v Liberci popsal před několika lety Adam Červenka. Věnoval jim bakalářskou práci a také v ní se objevují úsměvné pasáže s trpkým nádechem.
Poukázal na případ související s účastí Polska na okupaci Československa. Po 21. srpnu 1968 se některé polské dělnice z Textilany odebraly domů, aby se nestaly terčem urážek a nenávisti. Stěžovaly si, že se k nim lidé nechovají dobře, a když chtějí použít městskou dopravu, jsou odkazovány, aby jely do práce na polských tancích.
Běž domů, Ivane museli opakovat
V březnu 1969 zažil Liberec bujaré oslavy dvojnásobného vítězství Československa nad ruskou sbornou komandou na mistrovství světa v hokeji. Příhoda zachytil svědectví Josefa Franců, bývalého muzikanta skupiny Gama quintet. Kapela hrála v době druhého utkání s Rusy v hotelu Imperial.
„V kavárně byli asi čtyři hosté. A tak si pustili rádio a poslouchali hokej,“ vzpomněl si Franců. „Po utkání, jež skončilo vítězstvím 4:3, se kavárna naráz zaplnila a my pak hráli v jednom kuse a lidi jako v extázi křepčili na parketu. A píseň ‚Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša‘ jsme museli opakovat několikrát.“
Zanedlouho ale začala okupované Československo obklopovat beznaděj. „Ve středu 7. května 1969 excelovali v Závodním klubu Plastimat příslušníci Veřejné bezpečnosti libereckého okresu s manželkami a pozvanými hosty. Nechyběla delegace sovětských vojenských jednotek ze Stráže pod Ralskem,“ napsal Luboš Příhoda.
„Hlavní velitel Veřejné bezpečnosti J. Hrubý jako první na libereckém okrese otevřeně označil okupaci jako bezpodmínečně nutnou k záchraně socialismu u nás. Poté, co zazpíval Severáček, následovala oslava s totální konzumací alkoholu a odpovídajícím výsledkem. Jeden z řidičů to komentoval méně kulantně - Chlastali jak carský oficíři.“
O měsíc a půl později besedoval s bigotními komunisty v Plastimatu nechvalně proslulý člen ÚV KSČ, sovětský nohsled Antonín Kapek. Lidé sice ještě švejkovsky vtipkovali otázkou „Nejseš kapku blbej?“, ale v šířící se atmosféře strachu se už otevíral prostor pro čistky a psychické zlomení národa.
Pro ilustraci - prodemokratický vedoucí tajemník Okresního výboru KSČ v Jablonci nad Nisou Josef Dvořák skončil za trest jako kotelník v liberecké továrně Seba.
21. srpna 2019 |
