Liebiegův zámeček nebo vila, Liebiegovo městečko, Liebiegova hrobka, Liebiegova Textilana. Se jménem této rodiny se pojí dějiny nového Liberce a i z jejich příběhu by mohla vzniknout sága, která by si v ničem nezadala s příběhem obuvníků Baťů.
Jako se Tomáš Baťa z obyčejného ševcovského učně vypracoval na obuvnického velkopodnikatele, i vyučený soukeník Johann Liebieg začínal v roce 1818 v malém obchůdku s plátěným zbožím v sále hospody na tehdejší Vídeňské ulici.
Během tří desítek let ovládl textilní průmysl na severu Čech, stal se jedním z nejváženějších občanů Liberce, tehdy Reichenbergu, a prezidentem liberecké obchodní komory. V politice se dostal až do Říšského sněmu.
Jeho děti „panství“ rozmnožily a ovlivňovaly dál dění v Liberci až do konce 2. světové války.
A stejně jako majetek rodiny Baťových komunisté po roce 1945 zkonfiskovali a označili je za kolaboranty, sebrali ho i rodině Liebiegů a „odsunuli“ ji na sídlo do severoněmeckého Gondorfu. Podívat se do Liberce oficiálně mohli její členové až po Listopadu 1989.
Kdyby nebylo Liebiegů, Liberec je dnes někde jinde
„Dá se říct, že nebýt Liebiegů, není dnes Liberec tam, kde je. Zasloužili se o to, že se z městečka na dlani stala průmyslová metropole severu. Nebyli sami, ale určitě jedni z těch hlavních,“ říká liberecký patriot a autor celé řady publikací o Liberci a jeho zajímavostech Marek Řeháček.
„A i když řada věcí, o které se zasloužili, už nefunguje, jejich duch z Liberce nikdy nezmizel. I díky architektuře.“
A právě po architektonických zajímavostech, o které se Liebiegové zasloužili, vede nový turistický okruh se 17 zastaveními.
„Lidé se na něj mohou vydat bez průvodce, stačí, aby si vyzvedli brožurku a mapu v městském informačním středisku. Je v češtině, angličtině, němčině a polštině, takže se bude hodit i cizincům. Každé zastavení popisují stručně plexisklové tabule nebo stojan,“ upřesňuje Zuzana Košková z odboru cestovního ruchu libereckého magistrátu.
„Jsou jen stručnou upoutávkou a informací o jednotlivých budovách a místech. Více si mohou lidé najít na webových stránkách www.visitliberec.eu/liebieg.
Ideální start procházky je od radnice
Podle ní se s procházkou dá začít odkudkoli a není potřeba projít všechna místa.
„Ideální je startovat od radnice, projít si centrum a sejít k Lázním, Severočeskému muzeu a Hospodářské komoře - dnešní poliklinice. Jedním z iniciátorů jejího postavení byl i Johann Liebieg starší, který byl od roku 1851 jejím prezidentem a po něm jeho syn Theodor Liebieg, který stál i u založení výstaviště.“
Sbírka Heinricha Liebiega se stala základem pro Severočeské muzeum a Oblastní galerii, která nevdáno přesídlila do nově opravených Císařských lázní.
Stejný Liebieg se zasloužil i o výstavbu historizující budovy v romantickém duchu v Lidových sadech v letech 1900 a 1901, dnešní sídlo ředitelství liberecké zoo a Kulturní a společenské centrum.
A nechal postavit i libereckou Výšinu ve stylu středověkých hradů s věží. Stavitel na ni použil dokonce staré stavební kameny z kostela sv. Sebalda v Norimberku ze 13. století, aby docílil „patiny“ středověkého rytířského hradu a střešní tašky ze starých norimberských domů.
Kousek pod ní je dnes zdevastovaná Lesní vila ve stylu barokního letohrádku. Zatímco Výšina je po letech opravená, tento skvost z roku 1906, využívaný do roku 1993 jako dětská psychiatrická léčebna, roky chátrá.
Liebiegovo městečko pro zaměstnance
Námětem na samostatnou procházku je zaměstnanecké sídliště Liebiegovo městečko nad dnes zbořenou textilkou, za socialismu Textilanou. „Unikátní je především tím, že bylo nenásilně vestavěné do přírodního kopcovitého terénu,“ píše se v průvodci.
Zatímco Baťa začínal se stavbou svých slavných domků pro zaměstnance ve 20. letech, Liebiegové už měli postaveno. A nebyli to žádní troškaři - od poloviny 19. století až do konce 20. let minulého století vytvořili město ve městě, s domky přesně odměřenými podle postavení jednotlivých zaměstnanců - od typických dělnických kolonií, přes domky mistrů až po honosné vily managementu.
Lidé tu měli všechno pod nosem - kostel, hospodu, školu i mateřinku, kulturní dům i obchody, kde nakupovali za zaměstnanecké ceny.
Centrum bylo uzavřené masivní bránou, která mu dala i název, používaný dodnes - Pod Branou. Liebiegovo městečko patří k architektonickým unikátům i proto, že se ho komunisté nesnažili i vzhledem ke složitému terénu, ani nemohli nějak zásadně přestavovat, takže dispozičně a vzhledově zůstalo prakticky beze změny.
Stavbou, která snad nejvýznamněji zasáhla do života Liberce, je nepochybně přehrada z roku 1904 v Harcově. I v ní měli textilní podnikatelé „prsty“. Potřebovali totiž vodu pro svoji textilku kousek pod ní. Není divu, že byla s přehradou spojená kanálem podél pravého břehu vodního díla.
Hrobku rodu obnovili
Aby měl továrník kontrolu, kolik je v přehradě vody, byla propojená i s jeho vilou na Jablonecké ulici, jednou z nejhonosnějších a nejpozoruhodnějších obytných staveb v Liberci.
Celé putování mohou lidé zakončit třeba na bývalém městském hřbitově v Budyšínské ulici, kde mají Liebigové rodinnou hrobku ze 70. let 19. století.
Dlouho chátrala a vyřádili se na ní vandalové a zloději. Ti urazili sochám ruce a hlavy, odloupali všechno kovové i střechu. Do krypty se zase nastěhovali narkomané a bezdomovci, protože tam byla stálá teplota. Před časem ale město hrobku opravilo a stala součástí Zahrady vzpomínek.
Na putování za Liebiegy lidé nepotřebují průvodce, ale mohou ho mít na jiných městských turistických trasách.
„Fungují od května do září každý čtvrtek odpoledne a provádějí na nich dobrovolníci z libereckého centra Kontakt. Stačí se včas objednat v městském informačním centru. V příštím roce chceme stávající trasu obměnit a zařadit do ní třeba kavárnu Poštu, kostel Nalezení svatého Kříže na Malém náměstí nebo Valdštejnské domky na Sokolovském náměstí,“ dodává Košková.
