Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Učitel byl polobůh. My hltali každé jeho slovo, říká školačka z roku 1927

  6:29aktualizováno  6:29
Učitele tehdy poslouchala na slovo, díky čemuž se otužuje i ve svých 96 letech. Marie Hladíková ze Smržovky je navíc zásluhou svých kantorů pořád velkou vlastenkou, ba až nacionalistkou. Aby také ne, vždyť celé dětství prožila před druhou světovou válkou v sudetském městě, kde na jednoho Čecha připadalo devět Němců.

Do první třídy zamířila Marie Hladíková jako šestiletá poprvé před devadesáti lety - v září 1927. | foto: Miloslav Lubas, MF DNES

Do první třídy zamířila Mařenka jako šestiletá poprvé před devadesáti lety - v září 1927. „Pamatuji si, jak nám náš pan řídící říkal, abychom zdravili Vlasti zdar!“ vzpomíná.

„Šla jsem pak po ulici a proti mně kráčely dvě postarší slečny. U nich doma se mluvilo německy. Když jsem na ně vybafnula Vlasti zdar!, zůstaly samým překvapením stát a moc divně se na mě koukaly. Tak jsem pak už raději zdravila jako ostatní Dobrý den.“

„Němci měli do školy svůj vlastní vchod a my taky.“

V německé Smržovce měli Češi jenom obecnou školu s první až pátou třídou. Žáci ale chodili do jedné budovy s německými dětmi, pro něž byla ve Smržovce i měšťanka - tedy třídy od šesté až do deváté.

„Němci měli do školy svůj vlastní vchod a my taky. Potkávali jsme se jen při cestě do tělocvičny. Ale žádné půtky mezi námi si nevybavuju,“ podotýká Marie Hladíková. „Ostatně, na pořádek ve škole dohlížel postavou veliký a velmi přísný německý školník. Německé děti měly ve škole jiný režim než my Češi. My jsme se po vyučování rozutekli, Němci se pokaždé před školou seřadili do dvojstupů a rozloučili se sborovým pozdravem.“

Marie Hladíková dodnes s láskou vzpomíná na své učitele. „My děti jsme hltaly každé jejich slovo a všechno, co jsme od nich slyšely, bylo pro nás svaté,“ upozorňuje. „Pan učitel nás třeba vedl k otužování, abychom co nejvíce odolávali nemocem. Každé ráno jsem se jako malá myla studenou vodou a zůstalo mi to dodnes.“

Marie Hladíková patřila ve škole mezi „šprtny“ a školu zbožňovala stejně jako své učitele.

K učitelům vzhlížela s obdivem

„ O prázdninách jsem se nemohla dočkat, kdy už zase začne škola. K učitelům jsem vzhlížela s obdivem,“ uvádí. „Za první republiky patřili ve svých městech a obcích mezi honoraci a naši rodiče si jich obrovsky vážili.“

Marie Hladíková dokáže po dlouhých letech najít příklad toho, jak mnoho klesli kantoři za 90 let v očích rodičů. „Už na české měšťanské škole v Tanvaldě moje kamarádka v zeměpise nedokázala vyjmenovat všechny poloostrovy Evropy,“ poznamenává.

„Pan učitel ji nechal po škole ve svém kabinetu, aby se tam naučila, co neuměla. Zamknul dveře, ale na kamarádku zapomněl. Až v sedm hodin večer ji našel školník. Rodiče se o kamarádku sice báli, ale když se dozvěděli, že byla po škole kvůli polostrovům Evropy, tak ještě doma dostala. Pan učitel se pak přišel rodičům domů omluvit a všechno skončilo v naprostém klidu. Kdyby se něco podobného stalo dneska, tak by rodiče poslali na učitele inspekci, kontrolu z ministerstva školství a možná podali i trestní oznámení. Jenže před druhou světovou válkou byl kantor skoro jako polobůh.“

Někdy zabrala až štiplavá rákoska

Marie Hladíková přiznává, že ne všichni její spolužáci se učili se stejným nadšením jako ona. „Zlobili hlavně kluci. Pokud je ale paní učitelka nebo pan učitel napomenuli, tak většinou přestali,“ prohlašuje. „Když neposlechli, stáli za trest v koutě na hanbě, klečeli na stupínku nebo přišla na řadu rákoska. Stačilo s ní zlobivce klepnout přes prsty. Někdy musely vzít rákosku do ruky také paní učitelky.“

Na rozdíl od současnosti si udržovaly učitelky mezi dětmi velkou vážnost. „Jednou v zimě jsme cestou domů sáňkovali na tvrdých kožených školních brašnách. Paní učitelka šla zrovna kolem ke kadeřnici na ondulaci a viděla nás,“ říká Marie Hladíková. „Všem nám nakázala, ať doma řekneme, že máme domácí vězení a vysvětlíme proč. Vůbec mě nenapadlo, že bych rodičům její vzkaz nevyřídila, a tak jsem se zbytek dne nesměla hnout z domu.“

Marii Hladíkové utkvěl v hlavě i jeden velký malér. Přihodil se o přestávce, kdy ji učitel pověřil dozorem. „Tenkrát jsme měli v třídách dvoukřídlé tabule, když jsme jednu stáhli, druhá vyjela nahoru,“ připomíná. „Dva kluci se na ně věšeli a jezdili sem a tam. Tabule ale spadla a jednomu zlomila nohu. Rodiče pak dali školu k soudu a já jako dozor jsem musela svědčit. Řekla jsem po pravdě, jak kluci na tabuli blbli, a rodiče nedostali za úraz svého syna ani korunu.“

Škola v roce 1927 se výrazně lišila od současné školy také pomůckami. V první třídě Mařenka psala na černou tabulku kamínkem. K tabulce byl přivázaný hadřík a houbička na čištění.

„Úplně jinou roli hrálo známkování. Známkovalo se hodně přísně. Nešlo o to povzbudit dítě dobrou známkou, ale naopak ho postrašit špatnou. Propadalo se mnohem víc než teď, což pociťovalo hodně dětí z chudých nevzdělaných rodin,“ poznamenává Marie Hladíková. „Například nějaký Peterka chodil do školy klidně o hodinu pozdě. Jednou dorazil dokonce až v jedenáct hodin a my mu pod vedením paní učitelky zanotovali - Peterko náš, copak děláš, my už jdem ze školy, ty ještě v posteli... Ale nepolepšil se a stejně propadnul.“

Dřív byly děti čisté listy. Teď jsou přesycené informacemi

V prvorepublikové škole se ve srovnání s rokem 2017 vedly děti k zručnosti. „Ruční práce jsme my dívky měly dvě hodiny týdně a naučily jsme se krásně vyšívat, plést a háčkovat, což se nám pak v životě náramně hodilo,“ dodává Marie Hladíková.

„Kluci pracovali kromě jiného se dřevem. Pan učitel Kroutil je učil vyřezávat. Ještě si doma schovávám prkénko, které vyřezal někdy v roce 1928 můj bratr.“

Marie Hladíková nepocházela z bohaté rodiny. Její otec se živil lopotně jako švec. „Do školy jsem nosila každý den stejnou svačinu, chléb s máslem a jablíčko. Naši příbuzní od Jičína nám jich dali vždycky na podzim celý pytel,“ prozrazuje Marie Hladíková. Za jejího dětství byla škola i v sobotu dopoledne. Děti se tehdy nezařazovaly do tříd podle narození ve školním roce, ale v roce kalendářním.

„Zatímco teď rodiče často žádají pro své děti o odklad, za mě dávali děti do školy dřív. Jako uvědomělí vlastenci totiž chtěli, aby česká škola měla dostatek dětí,“ upozorňuje Marie Hladíková. „Za dlouhých devadesát let se hodně změnilo a mnoho se stalo. Moc bych ale dnešním dětem přála, aby školu milovaly jako kdysi my a aby jim dala do života tolik jako nám.“

Marie Hladíková nicméně tuší, proč jsou teď školáci úplně jiní než ve 20. letech minulého století.

„Děti jsou teď přesycené informacemi, za mého dětství to bylo přesně naopak. Naše hlavy byly jako čisté naprosto nepopsané listy,“ vysvětluje.

„Neznali jsme žádné moderní vymoženosti jako televize a internet. Rozhlas sice už existoval, ale my jsme si rádio pořídili teprve v roce 1940. Do Prahy jsem se poprvé dostala až jako sedmnáctiletá dorostenka na všesokolský slet. Představte si, jakou radost nám jako malým dětem přinesl výlet vlakem do Liberce, odkud jsme vystoupaly na Ještěd, nebo do Doks,“ přibližuje.

„Pro mě osobně bylo obrovským zážitkem, když nás paní učitelka Ulrichová poprvé zavedla do nádherné, světlé a veliké tělocvičny. Byla jsem jak u vytržení z velkého prostoru a ze spousty neznámého a zajímavého nářadí a náčiní. Rozeběhla jsem se s ostatními po naleštěných parketách a ze samé radosti jsme vůbec nic nevnímali. Paní učitelka si získala pozornost naší rozdováděné tlupy teprve silnými údery holí o zem a vysloužila jsem si něco, co mě nikdy předtím a ani potom nepotkalo. S ostatními dětmi jsem musela jít na hanbu.“





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Navrhujeme park, nábřeží a náměstí, které jsou schopné tvořit příjemné...
Parovod zmizí a k řece Nise u libereckého mrakodrapu povedou schody

Krajský úřad v Liberci zveřejnil výsledky architektonické soutěže na úpravu prostranství před svou budovou. Zvítězil v ní domácí ateliér re:architekti, jehož...  celý článek

Mandragora servíruje své ryzí muzikantství už pětadvacet let a zdaleka nekončí....
Jablonecká Mandragora slaví čtvrt století s rockem a funkem

Čtvrt století není v životě lidském zrovna krátká doba. A v životě hudební skupiny už se jedná přímo o úctyhodný věk. Přesně 25 let na scéně si nyní připomíná...  celý článek

U brněnské hvězdárny spadl podivný objekt.
Chci je oškubat, přiznává youtuber. Na dotaz o UFO radnice musí odepsat

Provokující český youtuber s přezdívkou MikeJePan zasypal radnice měst nejen v Libereckém kraji dotazy na výskyt UFO. Smyslem jeho aktivity ale není dozvědět...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.