Mezi srbským Berkasovem a chorvatskou Bapskou leží zhruba 100 metrů dlouhé...

Mezi srbským Berkasovem a chorvatskou Bapskou leží zhruba 100 metrů dlouhé pásmo, kde každý den přecházely hranice tisíce uprchlíků. | foto: Jana Hunterová

Tisíce utečenců. Liberecká fotografka zachytila zmatek na hranicích

  • 45
Snímky ze srbskochorvatské hranice, kudy proudily tisíce migrantů, jsou k vidění v libereckém Severočeském muzeu. Jako dobrovolníci tam totiž pomáhali i Liberečané. Atmosféru zoufalství, odevzdání i naděje zachytila liberecká fotografka Jana Hunterová.

Ta se v třetím říjnovém týdnu rozjela do míst, kudy se přes stometrové hraniční pásmo mezi oběma státy valily do Evropy davy uprchlíků.

„Vždycky se snažím přispívat penězi tam, kde je to potřeba, ale tentokrát jsem cítila, že potřebují pomoc na místě, a tak jsme si s kamarádem Romanem Machkem vzali dovolenou, sedli do auta a vyrazili,“ říká Hunterová. „Čerpali jsme informace z webů humanitárních společností, hlavně Člověka v tísni, a četli o tom, že na hranici Berkasovo-Bapska panuje zmatek. Dochází ke zraněním, výjimkou nejsou rozbité hlavy a zlámané ruce.“

Na malé ploše pro zhruba 250 lidí se tísnilo 1500 až 2000 unavených, cestou zdevastovaných utečenců - dospělých, rodin s dětmi a starých lidí. Na místě pomáhali dobrovolníci z celé Evropy, kromě jiného i z Česka.

Ti jako jediní pracovali i v noci, kdy přicházelo nejvíc lidí. „Proto také všechny fotografie vznikly v noci,“ vysvětluje Jana Hunterová, bývalá fotografka libereckého muzea.

Na místo ale nejela prvoplánově lovit záběry, ale ze zvyku si s sebou vzala malý fotoaparát.

„Uprchlíci vystoupili z autobusů na srbské straně a čekali na autobusy na straně chorvatské, které je vezly do asi 15 kilometrů vzdáleného utečeneckého tábora. Naším úkolem bylo rozdělit je do skupin po pětadvaceti a nasměrovat je do autobusu na chorvatské straně. Další dobrovolníci jim podávali čaj, občerstvení, teplé oblečení a deky. Často totiž čekali celé hodiny a neměli si ani kam sednout, protože pod nimi bylo bláto. Za sebou měli namáhavou cestu. Někteří na ní byli celé týdny,“ popisuje Hunterová.

„Byli vděční za každou informaci“

Nevěděli, kam jedou, co s nimi bude. Byli vděční za každou informaci. „Řada z nich uměla anglicky, ale měli jsme i Izraelce, který překládal z arabštiny.“

Kromě Syřanů byli mezi migranty i lidé z Afghánistánu, Iráku, Afričané i Kurdové. „Někteří byli ekonomičtí uprchlíci, ale většinou šlo o lidi, kteří utíkali ze strachu. Nevadilo jim, že je fotím. Vyprávěli nám svoje příběhy, byli přátelští a děkovali nám. Syřané vysvětlovali, že utíkají, protože se tam nedá žít. Vládne tam teror a náboženský fanatismus. Řada z nich doufala, že se do svého domova zase vrátí, až ta hrůza pomine,“ popisuje Hunterová.

Stejnou zkušenost má i její kolega Machek. „Žádná hysterie tam nevládne. Uprchlíci jsou trpěliví, poslechnou a dělají, co se jim řekne. Spíš jsem se zděsil po návratu toho, co vládne u nás. Lidé v Česku mají zkreslené představy a my chceme výstavou přispět k tomu, aby se přestali migrantů bát,“ míní Machek, který je zároveň kurátorem výstavy.

Výstava Země nikoho bude v muzeu k vidění do konce února.