Janouškův otec bojoval u Zborova v československých legiích po boku legendárního plukovníka Švece, který se později v Rusku zastřelil poté, co ho vyčerpaní vojáci neuposlechli a odmítli jít do boje s bolševickou přesilou. Teprve když se dozvěděli o sebevraždě svého velitele, splnili rozkaz.
„Tatínek zemřel na Slovensku během strašlivé zimy v roce 1929,“ říká Janoušek.
„S maminkou jsme se přestěhovali do Turnova. Za války jsem chodil na gymnázium, ale pak jsem přestoupil na průmyslovku do Mladé Boleslavi. Na podzim 1944 nás ale nahnali na nucenou práci jako příslušníky Technische Nothilfe. V Německém Brodě jsme stavěli železnici, kolejnice jsme nosili do prudkého kopce. Hrozná práce. Jídlo jsme měli mizerné. Na přelomu března a dubna 1945 jsme už s kamarádem nevydrželi a utekli jsme.“
Uprchlíci narazili ve Světlé nad Sázavou na německého vojáka, ale nechal je být. „Dali jsme mu desítku cigaret značky Vlasta a ještě nám odnesl kufry do vlaku,“ usmívá se ještě dnes Janoušek. „V Mladé Boleslavi nás štěstí opustilo. Chytila nás německá patrola. Odvedli nás do kasáren. Tam jsme se dostali před vojenský soud. Hrozilo, že nás postaví ke zdi a zastřelí.“
Janouškovi tehdy bylo devatenáct let. Žalobce dělal velitel patroly, jež oba mladíky dopadla. Mluvil o nich jako o zbězích, kteří by si podle rozkazu Vůdce zasloužili smrt.
Na svobodu ho dostala amnestie prezidenta Háchy
„Soudu předsedal německý plukovník a zachránil nás. Prohlásil, že rozkaz Vůdce se týká jenom příslušníků nacistické Třetí říše, a my že jsme z Protektorátu Čechy a Morava,“ tvrdí Janoušek. „Plukovník říkal - Teď vás soudíme my Němci, ale už brzy budete soudit vy nás. Soud rozpustil a poslal nás do vězení. Ještě předtím se nás zeptal - Chlapci, měli jste už snídani? Zavrtěli jsme hlavami a nechal nám donést černé kafe, kus chleba a umělou náhražku medu. Takovou kalorickou bombu jsme neměli už dlouho. V base jsme jedli hlavně červenou řepu a brambory.“
Na svobodu se Janoušek a jeho přítel dostali 1. května. „Protektorátní prezident Emil Hácha vyhlásil amnestii,“ podotýká Janoušek. „Neplatila jen pro vrahy a další těžké zločince.“
Jakmile Janoušek dojel do Turnova, pustil se do pátrání po partyzánech, mezi něž se toužil zařadit. Nejdříve neuspěl, až pak narazil na spolužáka z obecné školy.
„Sehnali jsme někde krátkou četnickou karabinu z devatenáctého století, ale náboje nám do ní nepasovaly. Nakonec jsme na soustruhu na nožní pohon upravili na pušce závěr a opravdu střílela,“ popisuje divokou dobu Janoušek. „Později jsme se připojili k partyzánům a vyfasovali pořádné německé pušky. Ale nábojů bylo málo, tak pět na jednoho z nás.“
„Měli jsme stažené prdelky a Němci taky“
Podle Janouška se partyzáni schovávali v lese nad turnovskými kasárnami, kde se nacházela silná německá posádka.
„Střílelo se od kasáren směrem k nám a od nás na kasárna,“ říká Janoušek. „Ale do pořádného boje se nechtělo nikomu. My měli stažené prdelky a Němci taky. Když ale z kasáren utekl v noci jeden chlapec z Hitlerjugend, vypátrali ho v křoví nad Jizerou a zastřelili.“
Posádka z kasáren se vzdala ještě před příchodem sovětské armády, jež Turnov zaplavila 10. května. Přes město však předtím ustupovaly obrněné německé kolony, což se neobešlo bez střelby a mrtvých Čechů.
Před příchodem sovětských vojáků se Janoušek s dalšími povstalci přesunul do skalního města kolem Valdštejna.
„Velel nám bývalý důstojník československé armády Cerman a hlásili se k nám i ruští partyzáni,“ vzpomíná Janoušek. „Ale moc bych nedal za to, že předtím spolupracovali s Němci. Na utečence ze zajateckých táborů nám připadali moc dobře vykrmení.“
Janoušek vlastnil fotoaparát a udělal tehdy hodně obrázků. Dodnes je schraňuje v albu. Zachytil například sestup povstalců z lesů, příchod posil, odzbrojování Němců nebo zajatecký tábor v turnovské cihelně.
Vzápětí po osvobození Turnova vyjel Janoušek s dalšími dobrovolníky do Sudet. V armádní jednotce se podílel na jejich vyčištění od zavilých nacistů. Po prázdninách se vrátil do školy a do roku 1960 pracoval jako voják z povolání. Pak se živil jako stavař, plavil se také na lodi po Dunaji.
