Začínal pouze s jedním kolegou, v jedné kanceláři, s jedním skladem pro omamné látky a k dispozici měli jednu avii na převoz psovodů a psů. Dnes, po dvaceti letech, stojí v areálu moderní psinec s šestadvaceti kotci a v pokojích tu ubytovávají tuzemské i zahraniční psovody, kteří přijíždějí na kurzy.
V Heřmanicích jste od samého začátku. Jak jste se k této práci dostal?
Do roku 1995 jsem měl soukromou výcvikovou školu v Liberci. Tehdy se zastřelil kynolog, který měl u celníků na starosti výcvik psovodů, a tak mě oslovil ředitel celní správy, zda bych k nim nenastoupil. V Heřmanicích vyrostla tato budova pro celníky v roce 1993, byly tu čtyři kotce pro služební psy. Jenže poté, co zelenou hranici začala střežit cizinecká policie a celní správa zůstala pouze na hraničních přechodech, začalo se řešit využití celého objektu. Chvíli jsme tu žili s celní stanicí společně, a pak, 2. září 1996 vzniklo výcvikové středisko a začali jsme tu dělat kurzy pro celou republiku. V té chvíli ještě bylo druhé výcvikové středisko v Horní Libce, určené pro výcvik všestranných psů a obranářů. Jenže to potom zaniklo a všechno přešlo do Heřmanic.
Takže dnes jste jediným střediskem v republice, které připravuje psovody a cvičí služební psy?
Ano. V letech 2004 až 2005 se celý areál modernizoval, postavil se nový psinec, což je kruhová stavba, kde je 26 kotců. Je to dobře vymyšlené, psi na sebe nevidí, vstupuje se k nim pouze vnitřkem, nechodí se před kotci, takže je tam klid. Navíc kotce jsou vytápěné, což oceňují pro svá zvířata hlavně zahraniční psovodi, kteří jsou zvyklí na jiné teplotní podmínky. Pro nás bylo rovněž důležité, že jsme v květnu 2005 obdrželi mezinárodní certifikát světové celní organizace, a to jako druhé středisko na světě. V současné době jich je dohromady sedm, které toto uznání mají. Díky tomu jsme mohli zahájit výcvikové zahraniční kurzy.
V čem se výcvik za těch dvacet let změnil?
Ve všem. Dříve se cvičilo klasickou metodou. Značení bylo aktivní, když pes načichal látku, tak ji označil hrabáním, zpočátku se tolerovalo i kousání a štěkání. Jenže poté, co i v naší republice začala jezdit drahá auta, tak už takové značení nebylo žádoucí. Také jsme potřebovali, aby psi vyhledávali látku na osobách. Pokud by škrábali a kousali, tak by zničili oděv, poničili auto, nebo mohli i zranit. V současné době tedy cvičíme pasivním způsobem. Když pes látku najde, jednoduše zamrzne na místě a čeká na odměnu. Ta přichází přes klikr, cvakací pomůcku, která psovi oznamuje, že pracoval správně, a že přijde odměna v podobě krmení nebo míčku. Je to velmi moderní metodika, kterou se teď snaží ubírat většina bezpečnostních sborů. Musí být použita hlavně u výbušnin, tam je jakýkoli pohyb i zvuk nežádoucí.
Stává se vám, že na kurzy přijdou psovodi, kteří na tu práci nemají předpoklady?
Občas se to stane. Máme ve smlouvě, že do dvaceti dnů můžeme vyměnit psa i psovoda. Někdy musíme přecvičovat psy, kteří jsou zvyklí na aktivní značení. Problém nastane i v okamžiku, kdy přijde psovod, který začíná a psa drží v ruce poprvé. Kvůli vízům mají zahraniční účastníci kurz třináctitýdenní, což je kolikrát velmi hraniční. Teď nám sem třeba celní správa z Peru poslala dva psy, abychom je naučili vyhledávat drogy a peníze. Jenže to jedno zvíře má vžitou nedůvěru k lidem. Pro instruktora to bylo velmi těžké překonat a stále to není ideální. Ale ty psy prostě vyměnit nemůžeme, přivezli si je s sebou a platí u nich velmi přísná karanténní opatření, která probíhají tři měsíce dopředu.
Dříve se hodně používali k výcviku němečtí ovčáci. Stále to platí?
Němečtí ovčáci se stále používají, ale kolega, který dělá výkupy, musí prohlédnout daleko více zvířat, aby vybral ta vhodná. Mají totiž velké zdravotní problémy a polovinu zvířat tak vracíme. Dříve se cvičili i labradoři, ale ti už jsou dnes braní více jako společenské plemeno, než pracovní. Ideální jsou teď pro nás belgičtí ovčáci, jsou pracovití, aktivní, energičtí a nemají zdravotní problémy.
Kdy můžete začít s výcvikem?
Tak ideální je to od štěněte, ale stejně na deseti až dvanácti měsících musí projít klasickým výkupem. A tam může psovod zjistit, že investoval měsíce energii i peníze do psa, který se na výcvik nehodí, a to hlavně kvůli zdravotním problémům. Kosti rostou do osmnácti měsíců, ale už na těch deseti je veterinář schopný rozeznat, zda tam není poškození.
A co se stane se zvířaty, které už patří do služebního důchodu?
Tak většinou do devíti, deseti let pes vydrží ve službě. Pokud nemá psovod možnost nechat si ho doma, protože se začíná starat o nového, pak ho nabídne do střediska a my se snažíme najít nějaký jiný vhodný domov. Třeba jen tady v Heřmanicích už máme tři lidi, kteří si vzali našeho psa na dožití domů. Já tvrdím, že by si zasloužil i nějakou rentu od státu, protože přece jenom to krmivo a léky také nejsou zadarmo. Nicméně, většinou, když nabíráme nové psovody, musejí prokázat, že mají možnost chovat psa doma, a to i víc, než jen jednoho.
Když se vrátíme do minulosti, jaké látky psi nejčastěji vyhledávali?
V počátcích, v sedmdesátých letech byli prakticky jen drogaři, i když těch drog bylo za bývalého režimu poměrně málo. Až po devadesátém roce začal velký boom, jak u drog, tak později se k tomu přidal tabák. Ve velkém se pašovaly cigarety, určitá skupina lidí, která dříve pracovala v textilních fabrikách zakládala tržnice, v nichž se pak velké množství nelegálních cigaret hromadilo. Jeden z našich tabákových psů měl například záchyt, u něhož byl daňový únik až 27 milionů korun. Postupně jsme začali přibírat i další kategorie. Cvičili jsme na zbraně, pak i na ptačí chřipku. Po Anglii byla naše republika druhým státem, kde psi na letišti hledali opeřence. Vzpomínám si, že jsme museli obětovat loveckého psa, původně cvičeného na drogy. Nevěděli jsme, jestli se pak bude soustředit jen na ptáky, a drogy úplně vytěsní. Nakonec nás překvapil, že zvládal obojí. Ale jako první šel vždy k pašovaným zvířatům. A je to i logické, jako lovecký pes k tomu měl blíž.
Kurzy u vás ale absolvují hodně i psovodi z exotických států, kteří vyžadují výcvik na bankovky. Je těžké na to psy naučit?
Je to stejné jako s drogami, zbraněmi nebo tabákem. Pes pozná bankovku podle pachu barvy, která se na ně používá. Je to takový poslední trend, v současné době na ně máme naučené dva psy a další tři chystáme. A podporuje nás v tom i pan ministr financí Andrej Babiš. Zadržené bankovky, které jsou nadlimitní, jdou totiž přímo do státní kasy. Je to tedy čistý výdělek (smích).
Vzpomenete si na některý neobvyklý záchyt?
Těch byla spousta. Psovod například zastavil pekařské auto a pes se o něj velmi zajímal. Nedal si říci, dokud auto řidič neotevřel. V dodávce sice byl skutečně chleba, ale když jeden bochník vzal psovod do ruku, tak se mu zdál moc lehký. Rozlomil jej a uvnitř byl karton cigaret. A stejně tak i ve všech ostatních šiškách.
Jak dlouho výcvik trvá?
Patnáct týdnů pro české psovody, třináct pro zahraniční. A pak se samozřejmě ještě docvičuje v rámci služby. Začínáme s výcvikem ve středisku, kdy se učí základní věci a vtiskávají se mu pachy, pak už vyjíždí ven, do reálných situací, aby byl připraven na akce.
Pašeráci se snaží zboží co nejlépe ukrýt, není ani výjimkou, že třeba drogy hodí do kanystru s benzinem. Jak moc tím mohou psa zmást?
Víte, čich psa je úžasný a nenahradí ho sebelepší moderní přístroje. Osvědčují se u epileptiků, u nichž rozpoznají dopředu, že přijde záchvat. Jsou schopni detekovat i rakovinotvorné buňky a odhalí v zárodku i tuberkulózu. Ale samozřejmě u pašovaného zboží záleží, jak dlouho je založené, jaké je ten den počasí, tlak vzduchu, jestli je vakuově zabalené. Ale psa zmátne máloco a pachy, které jsou navíc, ho spíše zaujmou. Co neodhalí, to jsou polykači, tedy lidé, kteří zboží pašují ve svých útrobách. Na ně se přijde spíše kvůli tipu, jinak ne, ostatně ani bychom to neměli jak trénovat, málokdo by byl ochoten dělat figuranta.
Plánujete rozšíření střediska. Kdy by mělo k rekonstrukci dojít?
Přikoupili jsme pozemek a připravena je studie na výstavbu výcvikové haly, multifunkční haly se skladovým hospodářstvím. Rozšířit a zmodernizovat chceme i ubytování. Dnes mají pouze dva pokoje vlastní sociální zařízení, u ostatních je společné. My chceme, aby každý pokoj byl dvoulůžkový a měl svou kuchyňku, protože ne všichni cizinci si zvyknou na naši stravu. Počítáme i s velkou školící místností a takovou reprezentativní síní tradic, protože máme spoustu suvenýrů a pohárů a nemáme je kde vystavit. Chceme osadit i novou kotelnu, kde počítáme s úsporou milion korun ročně na topení, protože místo elektriky budeme mít plyn. A vybudujeme i spojovací krček mezi budovami, aby se nechodilo přes dvůr. Rekonstrukce má začít příští rok výstavbou výcvikové haly. Původně měla trvat čtyři roky, ale doufejme, že se to podaří zkrátit na polovinu. Přece jenom pracovat na staveništi není úplně ideální.
