"Pažbu ode mě má i Slovinka Teja Gregorinová, bronzová ze stíhacího závodu," říká šestatřicetiletý Šenberk. K biatlonu se dostal přes svého švagra Ondřeje Rybáře - trenéra mužského národního týmu a Gabriely Soukalové.
"Když Gabča netrefila ve stíhacím závodě při poslední položce jeden terč a přišla o medaili, kamarádi si mě dobírali, že dělám nějaké divné pažby," usmívá se Šenberk. "Stejná smůla ji pak potkala i ve vytrvalostním závodě. Byl jsem moc rád, když v úterním masovém závodě získala stříbro."
Soukalovou však na trati naživo neviděl. Práce ho zavála přes Ještěd do Liberce, a biatlon v přímém televizním přenosu výjimečně propásl. "Poslouchal jsem alespoň v autě rozhlasovou reportáž," podotýká Šenberk. "Byl jsem nervózní, a tak mě bohužel nenapadlo zajet na televizi někam k pumpě."
Středeční Moravcův bronz už jeho očím neušel. Z truhlárny si odběhl do svého domu. "Ondra střílí s pažbou starou jen měsíc," prozrazuje těsně po startu. Když Moravec šlape o pár desítek minut později za Fourcadem a Svendsenem pro třetí místo, "zbrojmistrovi" z Budíkova se trochu chvěje hlas: "To je další medaile. Snad se Ondra někde ve sjezdu nenatáhne."
Dnes se pažby "šijí" závodníkům na míru
První pažby vyrobil Šenberk před devíti lety pro naše reprezentanty a slovinskou biatlonistku, jejímž trenérem byl Čech Tomáš Kos. Tehdy se ještě pažby "nešily" závodníkům přesně na míru, zatímco nyní někteří stojí v truhlárně modelem i dva dny.
"Dnes strašně záleží na rychlosti střelby a biatlonistovi musí pažba sedět tak, aby rány zvládl v jedné poloze a nevyšel z rytmu," upozorňuje Šenberk. Na jedné pažbě dělá okolo čtyřiceti hodin. Na své první strávil celý měsíc. Opačný rekord si vytvořil před třemi lety při práci pro italského biatlonistu.
"Pažbu jsme pro něj udělal za dva dny, ale vůbec jsem nespal," poznamenává Šenberk. Těsně před olympiádou vyrobil rezervní pažbu pro Soukalovou. Svou druhou, záložní pažbu mají v Soči rovněž Moravec a Šlesingr. Soukupovi, Krčmářovi a Krupčíkovi stačí dohromady jedna univerzální.
S pažbami z Budíkova závodila v minulých letech Běloruska Domračevová, Ukrajinci a Ukrajinky, Italové nebo slovinská reprezentace. Šenberk v dílně schovává archiv s plánky zbraní pro své zákazníky. Pokud by se jim pažba rozbila, může rychle udělat novou, aniž by k němu museli jezdit.
Puška nesmí vážit méně než tři a půl kila
"Mám asi dvě stě padesát nákresů," přibližuje rozsah své klientely budíkovský truhlář. Mimochodem, původně se vyučil automechanikem. Práce se dřevem ho ovšem bavila mnohem víc.
Pažby dělá lipové nebo ořechové. "Ořechů ale už moc neroste," prohlašuje. "Ořechové pažby vypadají líp než lipové, ale jsou asi o dvacet dekagramů těžší a hlavně při delších závodech se víc pronesou. Naši medailisté Soukalová, Moravec i Soukup jezdí všichni s lipovými pažbami, zatímco třeba Rusové by je do ruky nevzali." Puška nesmí vážit méně než tři a půl kila.
Prkna, z nichž Šenberk pažby vyřezává, slepí nejdříve ze tří vrstev. Nechává je pak asi půl roku uzrát. Třídílná pažba je pevnější a lépe drží tvar, než kdyby byla z jednoho kusu dřeva. Pažby se nejvíc lámou, pokud závodníci spadnou rovnou na zadek. Vyhodit se však nemusí, dají se znovu slepit.
Medailová žeň českých biatlonistů na olympiádě znamená pro Šenberka slušnou reklamu. "V dílně mám rozpracované tři pažby pro Číňany, ale Ondra Rybář mi volal ze Soči, že chtějí ještě další dvě," říká truhlář.
Při závodech fandí samozřejmě Čechům. "Ale pažby dělám stejně dobré i pro biatlonisty z jiných zemí. Jinak by asi Gregorinová medaili v Soči nezískala," shrnuje. "Ale práce na pažbách pro naše kluky a holky mě baví nejvíc."
