„Proč jsme dali výstavě právě název Andělé mezi námi? Paralela mezi starými lidmi a anděly připadá někomu možná zpočátku neuvěřitelná,“ říká Inka Urbanová. „Ale je pravdivá, což objevíme, pokud máme osobní zkušenosti s blízkými lidmi na sklonku života.“
Inka sepsala osudy babiček a dědečků z domova důchodců, její dcera Markéta je nafotila tak, jak si sami přáli.
„Považuji za úžasný nápad, že někdo zpodobnil staré lidi. Většinou se kouká jenom po mladých,“ upozorňuje Andrea Princová, starostka městysu Zásada, jež byla na vernisáži výstavy.
Zásada s Velkými Hamry sousedí a domov důchodců slouží i jejím obyvatelům. „Tváře starých lidí jsou ohromně zajímavé a jejich životní příběhy úžasné,“ dodává Princová.
Mezi vyobrazenými modelkami a modely uvidí lidé rovněž nejstarší obyvatelku domova důchodců, paní ve věku 96 let.
Babičky a dědečkové se nechali často fotografovat se svými potomky. Například paní Šikolovou doprovázejí na snímku dcera Helena, bronzová běžkyně na lyžích z olympiády v Sapporu 1972, a manžel její vnučky, stříbrný medailista v běhu na lyžích z olympiády v Turíně 2006 Lukáš Bauer.
Autorky představují na výstavě také manželku významného uměleckého filmového maskéra nebo paní, která se narodila na zámku a vyrostla s hrabaty Kinskými.
Na snímcích najdete bývalou zdravotní sestru s její dcerou kuchařkou, sklářského technologa, ovládajícího několik světových jazyků a rovněž lidi, jejichž rodiče přišli kdysi dávno z chudého Slovenska do Jizerských hor za prací.
„Nikdo z nich ale není víc a nikdo míň,“ konstatuje Inka Urbanová. „Poznaly jsme je jako úžasné lidi. Neměli jednoduchý život. Dětství a mládí prožili v první polovině minulého století, poznamenaného hospodářskou krizí a především druhou světovou válkou.“
Inka a Markéta Urbanová se k Andělům mezi námi odhodlaly poté, co rok a půl navštěvovaly ve Velkých Hamrech svou babičku a prababičku. U ředitelky domova Jitky Semencové i u personálu našly pro svůj nápad pochopení.
„Mnoho hodin povídání a setkávání se starými lidmi pro nás nebylo ztraceným časem. Snažily jsme se, aby jim fotografování přineslo dobrou náladu, nechyběl při něm ani humor a nadhled,“ upozorňuje Inka Urbanová.
„Uvědomily jsme si ale hlavně jejich vzkaz - roky nám běží rychle, ale my jsme ještě tady a nechceme jen čekat u televize na další jídlo, chceme si ještě povídat, tvořit a smát se.“
Výstava se v budoucnu přesune do Liberce, České Lípy, Smržovky a na začátku příštího roku do parlamentu v Praze.
