V pondělí 20. listopadu 1989 večer jsem bral saunu v kabinách na hřišti v rodných Plavech. Volal tam z pražské redakce Mladé fronty můj kolega Robert Sobota.
„Pošleš nám něco od vás z Liberce o revoluci a demonstracích, že jo?“ ptal se.
„O čem, Roberte?“ vyděsil jsem se. „Tady se ale vůbec nic neděje. Ale i kdyby, stejně nemám čas, jsem v sauně a za chvíli musím na schůzi.“
„Na jakou schůzi?“ vyzvídal Robert. „Na schůzi vesnické organizace Komunistické strany Československa,“ přiznal jsem se.
„Debile, nech fórů a koukej poslat nějakou zprávu z demonstrací aspoň v úterý,“ rozčílil se Robert. Výjimečně vypadal, jako by jeho práce měla nějaký smysl. „Hele, Roberte, co se vlastně v Praze děje?“ zajímalo mě.
„Je tady plný Václavák lidí a všichni chtějí, ať jdou komunisti do pr....“ ¨
Za chvíli začala v Plavech schůze, Na programu jsme měli nejspíš „aplikaci přestavby hospodářského a politického života v podmínkách místních organizací KSČ“ a „pokračování ofenzívy proti štvavému protisocialistickému pamfletu Několik vět“.
Víte, ona je v Praze revoluce
Zvedl jsem ruku. „Já tedy nevím, soudruzi, jestli to má ještě nějakou cenu.“
Pan Sláma, hodný a poctivý člověk, se podivil. „Jak to myslíš, Mílo?“ „Víte, pane Sláma, ona je v Praze revoluce,“ dozvěděl se. Pan Kroupa sebou cuknul. „Ježíši, jaká revoluce?“ „Protikomunistická. Na Václaváku je čtvrt milionu lidí a křičí Konec vlády jedné strany! a Svobodné volby!“
Pan Doležal nevěřil: „Ale, Mílo, jak to můžeš vědět?“ „Říkali mně to kluci od nás z Prahy, z redakce.“ „Ale v rádiu ani v televizi nic nevysílali, to si museli kluci od vás z redakce vymyslet.“
V rádiu a v televizi nevysílali o revoluci ještě tři dny. O jejím začátku, policejním masakru na Národní třídě s desítkami zraněných studentů, psali kolegové z pražské redakce už v Mladé frontě z pondělí 20. listopadu.
O den později se vzpamatoval i tehdy osmadvacetiletý severočeský zpravodaj svazáckých novin a ospalé poklidné Plavy vyměnil za rozbouřený Liberec.
Deset tisíc lidí na první demonstraci
Na první demonstraci na dnešní Benešovo náměstí dorazilo deset tisíc lidí a ve středu věděla o odbojném Liberci díky Mladé frontě celá republika.
Další den lidí před radnicí přibylo. Už jsem se skoro nebál, že mě s nimi někdo požene z náměstí s obuškem nad hlavou. Ale novinářský průkaz jsem si bral pro jistotu s sebou a měl jsem v hlavě natočenou smyčku se spásnou formulkou: „Jsem redaktor Mladé fronty, jsem tady pracovně.“
Doma se mě ptala maminka: „A ty taky chodíš na ty demonstrace?“ „Chodím.“ „A nemohl bys o nich psát někde z okna nad náměstím? Máš doma přece malou holku a Jana čeká další miminko.“ „No, to snad nemyslíš vážně!“ zklamal jsem ji rozhorleně.
Ještě chtěla něco poznamenat, ale táta ji zarazil: „Jen ho nech, vola jednoho! Když se chce dostat do prů.... V partaji je a stejně takhle blbne.“
Zašklebil jsem se: „Hele tati, víš, co tam křičíme? Žádné Ať žije KSČ! Ať žije KSČ! Ale Konec vlády jedné strany! a Občanské fórum!“ To jsem si měl asi odpustit. Možná by táta po čtrnácti dnech neležel na jednotce intenzivní péče s mozkovou mrtvicí.
Plamenná reportáž nevyšla
V sobotu 25. listopadu, kdy na Letné manifestovalo za demokracii skoro milion lidí, jsem napsal do zvláštního nedělního vydání Mladé fronty plamennou reportáž z Liberce, po níž jsem si připadal jako hrdina. Radost z revoluce prýštila z každého slova.
„Jestli vyhrajeme, tak ti to spočítáme,“ děsil mě kamarád komunista, když jsem mu o článku povídal. „Nevadí, už jsem musel, už to nešlo vydržet,“ rozkládal jsem rukama a zaplavovala mě obrovská úleva. Nejsem už přece jako „oni“, jsem konečně jako „my“.
V neděli jsem dychtivě otevřel noviny. Reportáž z Liberce v nich chyběla. „Promiň,“ omlouval se Robert. „V redakci byl včera trochu bordel. A do novin musely jít věci hlavně z Prahy, Brna a Ostravy. Ale nedej se otrávit, piš dál.“
Když jsem doma zuřil, maminka se usmívala. „Zaplaťpánbůh, že ten tvůj článek nevyšel.“ Taťka už taky vypadal veseleji. Jen poznamenal: „Ale je ti jasné, že u mě jsi v partaji skončil?!“ „Ale tati, jsem stejně jen kandidát. A mně se u vás stejně nelíbí.“ To jsem si měl taky odpustit. Třeba by se taťka dostal z nemocnice o něco dřív než na Vánoce.
Ponaučení na závěr
Z oné pohnuté doby jsem si odnesl hned několik poučení.
Na začátku revoluce se vyplatí být v sauně.
Když něco není v televizi, neznamená to, že to opravdu není.
Když v televizi něco je, neznamená to, že to opravdu je.
Maminky hrdiny nechápou.
Jestliže někdo ze srdce věří něčemu, co se právě hroutí, nedělejte si z něj legraci. Pokud ho tedy máte rádi.
