Tehdy jednadvacetiletý Přikryl stojí na fotografii pouhých pár metrů od vojenského kolosu s pásy. Ční v první řadě, skoro úplně nalevo a v ruce třímá motorkářskou helmu. Do Liberce tehdy dojel na motocyklu značky Jawa 250 se svým kamarádem. Mohl být však klidně zaznamenán hledáčkem fotoaparátu v ulicích Prahy.
„Když jsme se ráno z rozhlasu dozvěděli, že nás obsadili Rusové, chtěli jsme se vydat do Prahy. Lidé ale říkali, že cestou není u čerpacích stanic žádný benzin, a já jsem neměl žádné zásoby, tak jsme se rozhodli, že vezmeme motorku a pojedeme se podívat do Liberce,“ vypráví Přikryl.
Když oba muži dorazili na tehdejší náměstí Bojovníků za mír, právě se schylovalo k oné dramatické scéně. „Ten tank byl už od začátku blbě stočený, prostě to nevybral a naboural do toho podloubí. Když do něj narazil, zhasl mu motor a tak znovu nastartoval. Mezitím ale za tank dorazily dvě sanitky a jak ten tank couval, tak tu jednu ze sanitek zadkem pomačkal,“ vzpomíná pamětník.
Ve chvíli, kdy obsluha vojenského stroje narazila do sanitky, pobouřilo to podle Přikryla část přihlížejících. „Začali na tank házet různé úlomky z toho pobořeného podloubí. Najednou se otevřel poklop a z věže tanku vykoukl voják, možná velitel tanku, v ruce měl pistoli a asi třikrát zní vystřelil výstražně do vzduchu. Lidé začali utíkat a pak téměř celé náměstí lehlo na zem, aby se chránilo před střelbou. To už začalo být nebezpečné a tak jsme raději odjeli pryč,“ dodává Přikryl.
O politiku jsme se tehdy nezajímali, říká muž z fotografie
Přiznává, že do Liberce rozhodně nejel na tanky vrhat dlažební kostky či Molotovovy koktejly. „Byli jsme mladí, neměli zábrany, chtěli jsme to prostě vidět. Ale věděli jsme zároveň, že nemá cenu se pouštět do žádných diverzních akcí. Byla to přeci armáda, i když ti vojáci byli dezorientovaní, vůbec nevěděli kam a proč jedou, oni čekali kontrarevoluci, upozorňuje Přikryl.
„Měli jsme nějaké zkušenosti, kamarád byl čerstvě po vojně, já se zase hodně zajímal o vojenskou historii. Měli jsme i ponětí o krvavém potlačení povstání v Maďarsku v roce 1956. Dokonce jsme tam s kamarádem přibližně v roce 1966 podnikli cestu, také na motocyklu.“
Pamětník nad legendární fotografií připomíná, že trochu tušil, že Pražské jaro může takto smutně skončit.
„Od toho roku 1965, kdy tak nějak začala ta uvolněná doba, jsem si říkal, že to nemůže přeci dopadnout dobře. Vždyť tady zrušili cenzuru, chtěli vystoupit z Varšavské smlouvy, lidé začali podnikat a podobně. Myslel jsem si však, že si to tady vláda srovná sama třeba za pomoci místní policie a armády, ne že přijedou Rusové.
Když se však po rozhlasových vlnách linulo hlášení „Včera, dne 20. srpna 1968, kolem 23. hodiny překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice Československé socialistické republiky“, byl Josef Přikryl v šoku.
„Tehdy mě zajímaly jiné věci. Chtěli jsme se bavit, chodit do restaurací, za holkami, chtěli si zkrátka užívat, politika nás absolutně nezajímala. Když přišla okupace, povzdechl jsem si, že už nic z toho nebude, ale hlavně, že se již nikam nikdy nepodívám za hranice. Chvíli jsem totiž dělal atletiku a ještě v roce 68 jsme byli na zájezdě v Itálii, a to se mi moc líbilo,“ říká Přikryl.
Podle něj srpen 1968 nevzal lidem jen sny o lepším místu k žití, ale naučil je zapomínat. „V době normalizace se lidi snažili srpnové události vytěsnit, a tak se začalo hodně pít. A to i v práci, ve fabrikách a podobně. Alkohol měl tuto etapu v naší historii prostě vymazat,“ uzavírá Josef Přikryl.
