Spali jsme venku i v minus 28, říkají trampové, kteří trávili noc v jeskyni

  • 60
Ve Sloupu v Čechách proběhl o víkendu již 15. ročník Zimního stanování u poustevníka Samuela. Parta zarytých trampů tady dvě noci strávila v Cikánské jeskyni. Byly sice asi dva stupně nad nulou, ale jak se účastníci svěřili, spali i v mnohem větší zimě.

„Chlapi na dílně se mi smějí, že jsem blázen a doma jsem musel říci, že jedu na chatu, aby se o mě nebáli,“ říká s úsměvem Miroslav Křížek. Je sobota ráno a zkušený tramp přezdívaný Mafuka právě s partou kamarádů přečkal zimní noc jen ve spacáku uvnitř Cikánské jeskyně.

Bodře vyhlížející muž pak ukazuje fotografii ve svém mobilním telefonu. Je na ní jen v trenýrkách a stojí po kotníky v ledové vodě. „Byla jak žiletky, ale koupeme se na každém čundru, v zimě i v létě, je to taková tradice,“ říká Mafuka.

Patří mezi partu vandráků, kteří provozují takzvané zimní stanování. To má v Čechách pod záštitou Klubu českých turistů již 55letou tradici. Víkendová akce nazvaná Zimní stanování u poustevníka Samuela se na Českolipsku konala již popatnácté. Je to jediné zimní stanování v Česku, které se odehrává v jeskyni.

Během víkendu se rtuť venkovních teploměrů vyhoupla lehce nad bod mrazu. Pro zkušené trampy byla noc venku hračkou. Nocovali i totiž v daleko náročnějších podmínkách.

Spali jsme i v minus 28, svěřují se účastníci

„Před pěti lety tady bylo minus 28 stupňů. Byla taková zima, že mi zamrzlo auto. Já ovšem nemrzl. Mně teplota kolem třiceti stupňů pod nulou nedělá problém a myslím, že bych vydržel i padesátku,“ svěřuje se Petr Randus, zatímco si ostatní trampové balí spacáky, deky, karimatky a batohy, čistí zuby nebo mažou chleby s paštikou.

Randus je pořadatelem této akce a jak sám říká, možná i nejstarším zimním stanovníkem v Česku. „Dělám to už 52 let,“ svěřuje se.

Martin Fofoňka, kterému přátelé neřeknou jinak než d’Artagnan, odhaluje recept na přežití v mrazivé noci. „Každý to má jinak, ale nejdůležitější je se pořádně odizolovat od země, od vlhka. Já si například pod sebou ušlapu sníh. Zda je izolace dobrá, poznám podle toho, když na sněhu udělám oheň, když se sníh roztopí, je to špatně, teplo utíká, když ne, je izolace dobrá,“ popisuje Fofoňka.

Podle něj je důležitý také kvalitní spacák a karimatka. „Já mám spacák do minus 28 stupňů, za ta léta však trochu slehl, tak používám ještě takovou speciální tepelnou vložku. Důležité ale je mít toho ve spacáku na sobě co nejméně, jelikož spacák odráží tělesnou teplotu zpátky a pokud má člověk na sobě hodně věcí, je mu pocitově větší chladno,“ dodává Fofoňka. „Nejhorší ale je, když v noci musíte z vyhřátého spacáku. Z tepla do zimy se moc nechce.“

Tramp navlečený v typických jehličkových maskáčích spal venku v zimě minimálně dvěstěkrát. „Pamatuji si, jak jsem jednou šel pěšky na zimní tábořiště na Bukové hoře. Dole byl sice semtam sníh, ale šlo se dobře, jakmile se ale zvyšovala nadmořská výška, začal jsem se brodit po pás do sněhu. Na zádech jsem měl těžký batoh. Došel jsem, ale docela jsem si sáhl na dno,“ vypráví Fofoňka.

Tramping byl ostrůvek svobody

A jak taková zimní akce obvykle probíhá? „Sejdeme se v pátek a jde se někam do hospody. Já hraji na banjo a foukací harmoniku, někdo přinese kytaru. Další dny pak vyrážíme na výlety. Teď jdeme třeba na rozhlednu, na hrad a ke Svojkovskému vodopádu. Večer pak hrajeme různé soutěže, vědomostní kvízy,“ odhaluje Randus.

Podle něj je spaní v zimě venku hlavně o dobré partě lidí. „Třeba za komunistů jsme si na zimním stanování mohli říkat a zpívat, co chtěli. Byl to takový ostrůvek svobody. Udavač by mezi nás nešel. To by se musel překonat,“ doplňuje turista.

„Víte, je to o tom, to zkusit, překonat sám sebe. Pak vás to chytne a zjistíte, že spát v zimě venku nic strašlivého není. Většina lidí hledá cestu nejmenšího odporu, nechce žádné nepohodlí, chce mít svůj klídeček, nechce se překonávat. To my ne, my vyhledáváme aspoň trošičku adrenalinu,“ popisuje.